Budu se snažit odpovědět, ale nevím zda vše bude objektivní.
1. Odešli jsme, protože přišli Rusové, mluvilo se, ze mladé budou
posílat na východní hranici s Čínou - tedy konkrétně z obavy o Luďka.
Ani pro Pavla nebyla nějaká dobrá perspektiva. 21. srpna měl
nastoupit do deníku Práce, potom chtěl jít na Ministerstvo kultury,
ale asi by ho tam nakonec nevzali...
2. Co bylo ve Vídni nepříjemné: výslechy policie pro asyl, bytové kanceláře, majitelé bytů a nemovitostí, šéf cukrárny původem Čech (Nahodil).
Příjemné: komunální úředníci, např. na pracovním úřadě, všeobecně intelektuálové liberální a levicoví, drobní lidé, řemeslníci, kolegové a kolegyně v práci.
3. Alešek uměl německy velmi dobře, slovem i písmem. Pavel dostatečně pro samostatnou práci ve výzkumném oddělení největší vídeňské pojišťovny Wiener Städische - patřící sociální demokracii, ostatní se přes menší průpravu dovedli orientovat.
Dostali jsme možnost kurzu ve světoznámé jazykové škole Berlitz - což jsme odhodili při směřování pryč.
4. Kulturní rozdíly nebyly nijak patrné, ne nadarmo jsme byli jednou říší.
5. Rakušané: velice výrazně nepříjemní - anebo velice přátelští a nápomocní, snadno přístupní.
(Švédi: mírně nepříjemní a mírně přátelští, těžko přístupní.)
6. Původně bylo Rakousko jen přestupní stanicí. Situace se změnila, když Pavel dostal práci v pojišťovně, a byla naděje, že by Aleš mohl pracovat jako lékař v nějakém sanatoriu, nebo ve farmakologickém průmyslu. Dostal se k mladému Schwarzenberkovi, který pomohl zajistit audienci u sekretáře rakouské kanceláře, aby ovlivnila Lékařskou komoru a dovolili mu práci v sanatoriu na německých hranicích. Bylo to v Rakousku, ale přístup byl z německé strany. Komora byla neoblomná. Aby si Aleš koupil ordinaci provinciálního lékaře musel by mít aspoň půl miliónu šilinků.
V nemocnicích pracovali sekundáři z ciziny často za stravu a pokoj.
Tak jsme odešli proto, že Aleš nedostal postavení, které by uživilo velkou rodinu. Chtěli jsme být spolu v téže zemi a tak jsme všichni šli do Švédska, kde měl Aleš dobré vyhlídky. Podmínky pro vysokoškolské vzdělání byly také lepší ve Švédsku, kde doznívala snaha o beztřídní společnost.
(Dnes naopak předáci sociální demokracie žijí jako honorace a snaží se - i předsedkyně komunistů, přejmenovali se na Levé, žít jako kapitalisté s vlastními firmami, luxusem a horentními platy.)
Představa, že děti a potomci budou mluvit německy, časem jen německy, byla nepříjemná, ne však rozhodující.
7. S českými emigranty jsme měli styk ze začátku, když jsme bydleli v Charitě. A potom, když přijela švédská komise "vybírat si lidi".
8.-10. POSTAVENÍ, ASYL, PRÁCE: Luděk vyráběl - šil plachty pro nákladní auta. Oliva vyráběla kabelky u Maďara - později byla vyhozena bez důvodu. Já, Helenka a potom i Oliva jsme pracovaly ve výrobně cukrovinek a pečiva 'Nachodil'. Marta prodávala noviny.
Aleš ze začátku rozvážel kasičky a stánky s novinami. Pavel sháněl práci pro druhé a pro sebe, získal byt od 15. května, a místo ve výzkumu v pojišťovně na přímluvu šéfredaktora soc. dem. deníku. Petr prodával večerník Kurier.
Ve Švédsku to pak byl pro Pavla otřesný sociální sestup do podřadné práce poskoka. Pavel jak zřejmo toho do dneška lituje a idealizuje si Vídeň.
11. Spokojeni jsme byli s bydlením: bydlení v luxusní vile v nové čtvrti v centru u Pratru bylo velice dobré.
Mně se strašně stýskalo po Praze a přírodě. Ve Vídni jsem vlastně znala jen cestu do práce a domů. Ostatní se cítili dost divně a chtěli se zbavit pokořujícího postavení a dřiny. V sobotu se pracovalo a v neděli jsme šly s holčičkami do Pratru.
Pavel píše, že měl ve Vídni svého nejlepšího šéfa, s plnou podporou ve studiu a přípravě projektu. To trvalo 6 týdnů a pak švédská studená sprcha čtvrt století. Slyšíš našeho optimistu!
Teď Pavel připravuje výstavu ve mlýně 27.5. Včera jsme za pomoci jednoho mladého hocha z knihovny koupili dator. To Pavla trápilo, že jsme byli 100 let za opicemi. Takže naše finanční situace je zase na pováženou.
Marie Vavruch, 10. dubna 2001
