Petr Vavruch: Zmizel najednou celý rod
(Tento text použil (a podtitulky dodal) Dr Stanislav Brouček z Etnologického ústavu Akademie věd České republiky ve své knížce
'Kandidáti další existence'.
Vydal v Knihovničce Českých listů F & J Mediaservis pro Ministerstvo zahraničních věcí ČR, Praha 2004)
Já jsem z komunistické a zároveň buržoazní rodiny. Můj dědeček Robert Jan Kořán měl cukrovar v Cerekvici nad Loučnou, což je napůl cesty mezi Litomyšlí a Vysokým Mýtem. To byl otec matky. Můj otec JUDr Ladislav Vavruch tam byl před válkou jedním z ředitelů. Měl na starosti administrativu a takové věci, zatímco můj strýc RNDr Viktor Kořán, syn dědečka, dělal s dědečkem technickou stránku toho cukrovaru. Oba, dědeček i stýc, byli nevšedně technicky nadaní, novátoři, jako konečně už dědečkův otec, i pak dědečkův mladší bratr ing. Jindřich Kořán, který pracoval jinde. Mého otce to strašně nebavilo, raději se zabýval filozofií nebo moderním tancem, četl Spinozu a Kanta, hrál na piano. Takže to je ten můj buržoasní původ, který mi do značné míry znesnadnil život.
Zároveň jsme byli komunistická rodina, protože můj otec byl sociální demokrat od roku 1919. V roce 1921 nešel do komunistické strany, zůstal v sociální demokracii až do roku 1948, kdy takzvaně splynul s komunistickou stranou. Automaticky to pro mne nebyla výhoda, ale nakonec mi to pomohlo, abych vystudoval.
Když jsem po maturitě v roce 1959 chtěl studovat techniku, tak mě nevzali. Organizace komunistické strany v místě mého bydliště, ač můj otec byl jejím
členem, mě pro buržoazní původ nedoporučila na studium. Šel jsem se učit automechanikem do Pražských pekáren. Byl jsem tam dva roky a pak jsem pracoval jako nákupčí. Byl jsem též předsedou ČSM. Za to mě Pražské pekárny doporučily na studium. Hlavně se o to zasloužila paní Růžena Štéglová z osobního oddělení. Varovala mě, abych si na technice dával pozor a nevystupoval proti režimu. Mezi studenty to tehdy začínalo vřít. Mně to bylo k smíchu, vždyť jsem myslel jako úvodník z Rudého práva.
Místní organizace komunistické strany už proti mému přijetí na vysokou školu nic neměla, protože jsem se během těch dvou let sblížil podle tehdejších norem s dělnickou třídou. Ve skutečnosti jsem se tam sblížil hlavně s jednou krásnou dívkou.
Jenomže na ČVUT v Praze vyhrabali ten starý posudek, a byl jsem znova odmítnut. To bylo v roce 1961. Můj otec šel za ministrem zemědělství, který byl také bývalý sociální demokrat, a ten zavolal na ČVUT. Řekl jim prostě, že ten Vavruch není tak špatný a aby ho na vysokou školu klidně vzali. Tak mě vzali. Ale úplně mi nevěřili, nedovolili mi, abych jel na rok studovat do Moskvy. Vystudova1 jsem strojní inženýrství a pak od roku 1966 pracoval v Ústavu pro výzkum motorových vozidel, kde jsem se zabýval automatickými převodovkami u ing. Antonína Haua.
Moje matka Mářa Vavruchová byla ve výboru Sokola v Dejvicích, a tím pádem se znala s různými důstojníky na Ministerstvu národní obrany, kteří tam chodili sportovat. (On to byl tehdy Slovan, ale původně a nyní zase Sokol.) Matka mi zařídila, že jsem měl fajnovou vojnu vedle hotelu Internacionál v Podbabě, kde byly děti prominentních rodičů. Pak jsem si ještě polepšil a nakonec jsem na vojnu chodil jako do práce, protože jsem pracoval ve Vojenském výzkumném ústavu ve Střešovicích. Tam jsem zkoušel motory. To stálo matku pouze láhev koňaku, čili to byla velice kulantní záležitost.
Odchod jako výsledek hlasování
Přišlo Pražské jaro 1968. Byl jsem členem Klubu angažovaných nestraníků (KAN) a 20. srpna jsme měli schůzi obvodního výboru v Praze 6. Ta se protáhla do noci a sotva jsem usínal, když mě někdo volal, že nás přepadli okupanti. Rodina se musela rozhodnout, co udělat. Můj otec zemřel rok předtím, čili ve hře byla matka a moji bratři. Dohromady nás bylo třináct.
Pár let předtím většina z nás bydlela v jednom bytě ve 'vile' nedaleko Belvederu. Vilu nechal postavit dědeček v roce 1912 pro jednu rodinu s velkým schodištěm uprostřed. To se po první světové válce zrušilo a vybudovalo se zadní schodiště a v každém ze tří pater byl byt. Náš byl v prvním patře a když bylo potřeba, vše se využilo k bydlení, tedy ke spaní. Například kuchyň se rozdělila na koupelnu (vanu), zbytek kuchyně uprostřed a u okna měla postel naše bývalá služka Bety Bauerová, která u nás zůstala. Z bývalé koupelny byla kuchyň pro mého bratra.
V roce 1968 už jsem byl rozvedený. Oženil jsem se v roce 1963 možná částečně i proto, že se mi nelíbilo žít v jednom pokoji s oběma rodiči. Vzal jsem si dívku, která se později stala jednou z exilových spisovatelek.
O odchodu jsme hlasovali. Rozhodli jsme se, že buďto odejdeme všichni nebo nikdo. Tím by v Česku nezůstal žádný Vavruch, protože bratranec, profesor Ivan Vavruch odešel s rodinou do Švýcarska. Vzpomínám si, že jsme házeli lístky do nějakého klobouku. Zajímavé bylo, že téměř všechny ženy byly nejprve proti a všichni muži byli pro emigraci.
Byl jsem mnohem mladší než moji bratři. Narodil jsem se za války, šestnáct let po jednom a čtrnáct let po druhém bratrovi. V podstatě proto, aby bylo víc mléka, protože Němci přece jenom dávali trochu větší dávky pro rodiny s dětmi. Rodiče si taky řekli, že to možná bude o fous bezpečnější, že nás nebudou posílat někam na práci nebo jinak trestat, když tam bude malé dítě.
Ženy nakonec po dlouhých debatách uznaly, že bychom měli odejít, no ale samozřejmě se jim nechtělo. Mně nakonec taky moc ne, protože jsem měl moc fajn dívku, která nechtěla nikam jet. Odchod znamenal, že se s ní rozejdu. Náš vztah se dokonce během příprav na emigraci zlepšoval. Když jsem pak odjížděl, tak to bylo zlé.
Složitá emigrační strategie
Můj bratr Aleš se pár let předtím odstěhoval do Ratboře u Kolína. Zde si také žádal s rodinou o pas. My ostatní jsme žádali o pas na různých místech a v různé době, čímž nikdo nemohl tušit, že odcházíme všichni, celá rodina, ale zároveň se tím příprava protahovala. Vypracovali jsme si takový harmonogram, kdy kdo bude žádat o pas, aby to nevzbudilo nejmenší pozornost. I když tehdy samozřejmě se dávaly výjezdní doložky bez problémů. My jsme chtěli mít jistotu.
Formálně bylo potřeba pozvání. To pro nás nebyl problém. Dostali jsme je od hraběnky Gabriely Žerotínové z Vídně, přítelkyně rodiny. Každý od ní obdržel zvlášť dopis, odeslaný z Vídně zase v různou dobu ze stejných důvodů. Na jaře 1969 bylo vše připraveno k odjezdu. Stalo se tak 12. dubna.
Sestava emigrující skupiny
Tak to byla mamička, které bylo čtyřiašedesát, a já, to jsme byli jedna část. Manželka mého staršího bratra Aleše, Zdenka, byla původně manželkou druhého bratra Pavla, takže odjížděli s kombinovanými dětmi z prvních manželství, to bylo pět dětí, plus jedno další dítě společné. A ti tři zbývající, to byl Pavel s manželkou Majkou a malou Lucinkou.
Abychom zachovali konspiraci, republiku jsme opustili ve čtyřech skupinách přes různé přechody. V podstatě ve stejnou dobu jsme překročili hranice. Žádná ze skupin nebyla rodinná jednotka. Jedna skupina letěla, to byla moje matka, švagrová Majka a jedno dítě, už nevím které. Majka měla v kabelce zašité všechny naše diplomy a jiné dokumenty, ale jinak jely velice nalehko jakoby jenom na pár dní do Vídně. My ostatní jsme cestovali různými způsoby. Moc jsme toho také neměli, hlavně ne moc peněz. Jedna část jela vlakem přes České Budějovice a druhá přes Českou Třebovou. Já jsem jel s Alešem a jednou z jeho dcer tatrovkou model 77 z roku 1937, kterou jsme později ve Vídni nabourali, protoze neměla moc dobré brzdy.
Vídeňská probuzení
Sešli jsme se na stanici podzemní dráhy a šli jsme za hraběnkou. Zase kvůli konspiraci jsme jí neřekli, kdy k ní přijedeme. Pochopitelně nás nečekala, nejdřív nebyla doma, a byla z toho značně zmatená. Žila v chudobě v centru Vídně ve zcela malinkém bytečku. Když jsme k ní přinesli naše kufry, byl tak zaplněn, že bylo jasné, že může ubytovat jenom matku.
Zbylých dvanáct nás potřebovalo někde spát. Kdosi nám řekl, že snad katolická Charita nám dá ubytování. Když jsme Charitu konečně našli, řekli nám, že nocleh poskytnou jen manželům s malými dětmi. To bylo sice řešení, ale jen částečné. Já jsem musel do hotelu. Zároveň jsem měl na starosti to naše staré auto. Dojel jsem s ním před jeden malý hotel a tam ho chtěl zaparkovat. Sehnat místo nebyl tehdy žádný problém, jenže problém byl, jak auto zamknout. To uměl jen můj bratr a ten tam u toho nebyl, protože už zůstal v Charitě. Takže ačkoli jsem zaplatil nehoráznou sumu za lůžko v hotelu, tak jsem v tom autě musel přespat. Spal jsem v něm hlavně proto, protože jsme v autě měli ještě spoustu věcí, které se nevešly do bytu k hraběnce. Později jsme naše kufry, většina z nás měla jenom jeden, uskladnili ve sklepě jedné české rodiny.
No tak jsme přečkali první noc a pak jsme to řešili tak, že jsme prostě do Charity potajmu nalezli všichni. Sem tam někdo přespal opět v autě, ale většinou jsme pronikali do Charity a tak jsme několik dní přežívali, dokud nám různé dobročinné organizace dál nepomohly. Hlavně to byly americké charitativní společnosti, které pomáhaly uprchlíkům ve Vídni. Jejich podpora byla velice užitečná.
Vypadalo to, že jedině správné řešení je jít do lágru Treiskirchen. To ale moji bratři odmítli. A tak jsme se museli o sebe postarat. Bylo třeba vyjít s penězi, které jsme dostali od Američanů. Hledali jsme byt. Nejdřív jsme prolézali různé sklepní místnosti a takové, co bychom si mohli najmout sami za své peníze. Nakonec nám zase pomohla americká dobročinná společnost, která nám obstarala krásný byt. Nic v něm nebylo, byl úplně prázdný. Spali jsme na zemi. Postupně jsme dostali nějaký prastarý nábytek. Když naši odjížděli a byt se vyklízel, jeden stolek se při stěhování rozpadl a vysypaly se šperky, bylo tam opravdové bohatství. I nálezné 10 % by nam bylo hodně pomohlo. Bylo absurdní přemýšlet o tom, jak jsme byli na náš jediný stolek opatrní, aby se nerozpadl.
Každý, kdo mohl a měl na to roky, tak šel pracovat. Některým dětem bylo kolem osmnácti, ty jsme krátce po usídlení ve Vídni vyhnali do továrny. Tam šily nějaké plachty. Lepší bylo, když někteří pak dostali místo v pekárně. Já jsem prodával noviny na ulici. Prodával jsem je velice špatným způsobem, protože jsem byl dotěrný, vnucoval jsem je lidem. Choval jsem se dost agresivně, protože jsem byl zoufalý. Měl jsem v podstatě oprávněnou představu, že musím za každou cenu něco vydělat. Také jsme roznášeli letáčky a rozváželi noviny.
Jinak jsem z Vídně moc neviděl. Ani jednou jsem nebyl v Pratru, v nějakém muzeu nebo paláci.
A jedli jsme chleba s Ramou a polévku. Já jsem se tak živil celou to
dobu, co jsem byl ve Vídni. Tím pádem jsem ztratil asi sedm nebo osm kilo. Stalo se to během jednoho měsíce, což asi bylo dobře, protože jsem potřeboval zhubnout, ale příjemné to nebylo.
Jediné pořádné jídlo mi zaplatil slovenský spisovatel Ladislav Mňačko, pamatuji se na ten kulatý knedlík s výborným masem. Chtěl mě také dostat do servisu, kam vozil svého Volkswagena, ale tam se tvářili tak nepřívětivě a vůbec nebylo jasné, kolik by mi dali, tak jsem tam vůbec nešel.
To už jsme byli ve Vídni bez matky. Převezla nás, chtěla, abychom odešli, ale sama se, ještě během platnosti své výjezdní doložky, vrátila do Prahy. Čili ta původní velká idea, že celá rodina odejde se neuskutečnila naráz, ale pak postupně.
Ve Vídni jsme ji nemohli držet, protože jsme neměli co jíst. Tak jsme museli uznat, že se má vrátit. Ona se vrátila také částečně kvůli té naší bývalé služce Bety. Ta tam teď byla v Praze opuštěná.
Nakonec, mnohem později, emigrovala s mojí matkou do Švédska. Což bylo dost obtížné, protože matka se stěhovala do Švédska oficiálně, jako za rodinou. Bety nebyla členem rodiny, čili nebyl dobrý důvod, proč by měla jet do Švédska natrvalo. Matka musela někoho podplatit, aby Bety pustili.
Matku po návratu do Prahy tenkrát v roce 1969 jednou nebo dvakrát předvolali a tím to skončilo, zvláštní problémy, pokud vím, s naším odchodem neměla. Papírově to měla v pořádku. Jela tam na návštěvu a včas se vrátila. Nás ostatní samozřejmě odsoudili. Moji bratři dostali patnáct měsíců a já jsem dostal jenom deset, snad že jsem mnohem mladší a asi předpokládali, že jsem byl od nich svedený.
Malý výběr možností
Hned od příjezdu do Vídně jsme se chodili ptát na různá vyslanectví, kam a kde by nás vzali. A nikdo nás nechtěl, protože byl duben, potom květen roku 1969 a Čechoslováků bylo všude plno. Všechny evropské země už jich měly plné zuby. Vyslechli nás, ale nikdo nás nebral. Byly tam zajímavé scénky jako na britském velvyslanectví. Tam nás vždycky přijímala jedna paní, které jsme říkali paní s pejsky. Měla dva psy vedle psacího stolu a pokaždé se nás ptala, jestli jsme bojovali v bitvě o Anglii a co jsme dělali za druhé světové války. Já jsem jí říkal, že jsem se narodil. A ona si to zapsala a nic z toho nebylo.
Nakonec jsme zjistili, že jsou jenom tři země, které připadají v úvahu, Amerika, Austrálie a Jižní Afrika. Do Ameriky to trvalo dlouho, na vyřizování papírů se počítalo minimálně tři měsíce.
Navíc rodina jako celek měla problém, členství v komunistické straně, i když jsme se považovali za sociální demokraty a já jsem ovšem byl nestraník, byl jsem v KANu. Takže jsme měli obavu, že by nás Američani třeba nebyli prověřili. Do Austrálie se mi nechtělo. Nechuť vznikla při návštěvě australského velvyslanectví. Viděl jsem tam, jak se tam drali divní lidé, především hodně Balkánů. S nimi se mi nechtělo cestovat.
Na jihoafrickém vyslanectví to bylo něco jiného. Tam byli nóbl lidi, ale chtěli jenom mě a nikoho dalšího z rodiny. V té době zásadně nebrali lékaře, proti tomu byla Lékařská komora v Jižní Africe. Samozřejmě potom to opatření změnili, když stovky doktorů odešly z Jižní Afriky. Pak by byli rádi vzali i mého bratra. Ten o tom ostatně později uvažoval, když se změnila pravidla, že by
sem přijel. Ale to už byl dost dlouho ve Švédsku. Mě brali, protože jsem byl inženýr. Můj druhý bratr Pavel měl zase, z jihoafrického hlediska, takové pochybné zaměstnání v Praze, byl před emigrací redaktorem týdeníku Neděle. Předtím byl v Ústředí lidové kultury, čili měl zaměstnání nevhodné pro Jižní Afriku. Zato ve Vídni se jako jediný z nás dobře uplatnil, dostal místo v propagaci jedné pojišťovny.
Mně řekli, že během čtrnácti dnů by mě sem vzali. To mně vyhovovalo, protože prodávat noviny mě nebavilo. Taky jsem neuměl německy. A odhad platu, který bych v JAR mohl mít, byl proti tomu, co jsem si vydělal ve Vídni, velká suma. Měli ale důležitou podmínku, že jsem stoprocentně proti komunismu. Žádné nižší procento nebylo přijatelné! Druhou podmínkou bylo, že se zavazuji, že nikdy nebudu zaměstnaný člověkem černé pleti. No tak to jsem jim klidně slíbil a odvezli mě autobusem do Mnichova. Z Mnichova pak dál jedním letadlem do Frankfurtu a Lufthansou do Johannesburgu.
Afrika
Můj bratr Aleš, který mě budil, abych přišel včas k tomu autobusu, si pak vyčítal, že mě vzbudil, že mě měl nechat spát. Mně se taky potom několikrát v různou dobu objevovaly v hlavě pochybnosti, že by snad bylo bývalo lepší, kdyby mě nevzbudil a nechal autobus do Mnichova odjet beze mne. No ale stalo se a tak jsem se ocitl v Africe. Bylo to 16. května 1969.
Ubytovali nás v hotýlku v centru Johannesburgu. Tenkrát v centru Johannesburgu to bylo mnohem bezpečnější, než je teď. Ačkoliv když jsem vyšel ven a viděl jsem tam před každou budovou černocha s palicí, tak jsem nevěděl, jestli ta palice je přichystaná na mne. Ale brzy jsem zjistil, že mě ta palice má chránit, že to má zajišťovat pořádek.
Dali mě do pokoje se dvěma českými hochy, byli mladší a oba byli elektrikáři. Doma byli závodníci na saních. Jmenovali se Martínek a Chramosta. Každý den ráno jsme šli na pracovní úřad, kde nám sháněli zaměstnání. Jim pochopitelně našli zaměstnání velice snadno, protože elektrikáři řeč tak moc nepotřebovali. Já jsem mluvil velice špatně anglicky a ještě hůř jsem rozuměl. Sháněli pro mne to zaměstnání a sháněli, a už asi za týden mi našli místo v Silvertonu u Pretorie v automobilce. To bylo v mém oboru. A zase mi zaplatili jiný hotýlek přímo v Pretorii, a to na celou dobu, dokud nedostanu první plat.
Když svůj vstup do Afriky shrnu, tak musím konstatovat, že se Jihoafričané o mě kompletně postarali. Přivezli mě do Jižní Afriky zcela bez jakýchkoliv finančních podmínek nebo jiných závazků. Což jsem od nich považoval za hloupost, protože si třeba mohli dát podmínku, že se naučím do roka afrikánsky, jinak že jim budu muset to, co do mne investovali, zaplatit. Ale žádné podmínky neměli.
Kdybych se rozhodl, že odjedu druhý den nazpět do Evropy, nebylo překážek, mohl jsem. Všechny výdaje a peníze, které mi poskytli, jsem dostal jen a jen na základě doporučení několika lidí na vyslanectví ve Vídni. Rozhodli, že jsem dobrý kandidát na emigranta do Jižní Afriky, což považovali za přínos pro svou zemi a předpokládali, že se jim to vyplatí. Nebrali mně z toho důvodu, aby mi pomohli, ale aby pomohli sobě. A tak jsem měl ten hotýlek samozřejmě se stravou a jezdil jsem autobusem vesele do té továrny na automobily.
Patřila tehdy americké firmě Chrysler. Vyráběli tam tehdy už zastaralé motory a zadní nápravy, díly karoserie se dovážely z Austrálie. Z toho se montovaly vozy značky Valiant, které byly v době, kdy jsem já přišel do Jižní Afriky, ještě poměrně populární, ale už ne tak populární jako před pár lety. Viděl jsem, jak se pole, které měli vedle továrny, plní novými neprodanými auty. Dřív to bylo něco, každý chtěl mít Valianta. Tak tam jsem byl rok, a zároveň jsem chodil do jazykové školy, udělal jsem si angličtinu na úrovni místní osmiletky. Potom o rok později jsem si udělal angličtinu na úrovni horší maturity. Tady jsou různé stupně středního vzdělání.
Uvědomit si, kde to jsem
Především co mně vadilo, hlavně samozřejmě v počátcích, že jsem byl neuvěřitelně rozmazlený. Byl jsem zvyklý žít ve velké rodině, ať už ve své nebo pak v rodině své první manželky. A být takhle sám, podle Jakeše jako kůl v plotě, hozený do cizí země, do cizího jazyka, cizího prostředí, kde všechno je úplně jiné, to bylo pro mne neuvěřitelně těžké. Já jsem tak zoufale čekal, až mi naši z Vídně napíší, tehdy se skutečně komunikovalo jenom dopisy. K tomu jsem změnil místo pobytu, takže než mne dopis dostihl, uplynulo několik týdnů. To bylo pro mne strašné, velice obtížné. Ta rozmazlenost mě ale brzy přešla, musela.
V tom hotýlku, který mně zaplatili a ve kterém jsem pak ještě dlouho zůstal a platil jsem si ho sám, mě dali nejdřív do pokoje s nějakým Italem. To nám oběma nevyhovovalo, tak mě chtěli dát k nějakým Čechům, ale to byli strašní 'charakteři', takže tam jsem taky nechtěl být. To nebyli ti moji původní kluci elektrikáři. Tak jsem se dostal do pokoje k mladému Afrikánci, který mě zasvěcoval do rasismu. Poněvadž když sem člověk přijel, tak nebyl rasista. Moje dcery říkají, že je načase, abych se to odnaučil! Carlien si vzala Inda a Andrea chodí s míšencem. Jenže já se nepovažuji za velkého rasistu. Jen si myslím, že rasismus tu je a bude ještě nejmíň pár generací a nechci, aby tím má budoucí vnoučata trpěla.
Ten Afrikánec mně taky zachránil život, protože jsem dostal jednu deku od hotelu a než jsem si koupil další, tak jsem neuvěřitelným způsobem mrznul. Což zní v Africe jako kuriozita, ale v životě mně nebyla taková zima jako v Pretorii, když jsem tam spal pod jednou dekou. Dal mi svůj starý vojenský plášť.
Psychicky mi pomohlo, že jsem si našel přátele mezi Čechy. Jednak to byli ti kluci elektrikáři, kteří také přišli do Pretorie a s nimiž jsem byl hodně ve styku. Oni byli první, kteří si koupili auto, Volkswagen. Kamkoliv jeli, tak mě brali. Třeba do Lourenço Marques (dnes se to jmenuje Maputo) v Mozambiku, kde jsme navštěvovali prostitutky. Pak to byli jedni čeští manželé, kteří taky bydleli nedaleko v Pretorii a s těmi jsem se skamarádil na celý život. S jiným Čechem jsem měl asi rok pronajatý byt, byl to také elektrikář, ale alkoholik a počase se vrátil do Československa.
Brzo po příjezdu jsem zjistil, že jsem úplný blbec mezi těmi Jihoafričany, protože se mi zdálo, že nic nevím. Mezi Čechy to obyčejně bylo naopak, považovali Jihoafričany za blbce. Možná to byl obranný mechanismus. Afrikáncům se říkalo chrochtáci, protože mají mnoho slov, kde 'g' vyslovují jako naše 'ch'. Ty hlavní nezbytnosti, které jsem nevěděl se například týkaly bank, pojišťoven, jak si otevřít bankovní konto, co a jak si pojistit a u koho (to řada Čechů odskákala) a dalších věci. Jak se chovat. Že přes stůl se člověk nenatahuje, požádá, aby mu to podali, že jeho talířek na chleba je vlevo, jíst obácenou vidličkou jsem se nenaučil dodnes...
Bylo jasné, že okolí mě pořád vidí ve stejném světle, jako když jsem tam přišel první den a byl jsem úplný vůl. Ani promluvit jsem pořádně neuměl. To začátečnictví se se mnou na tom jednom místě nějak táhlo. Takže bylo potřeba změnit místo, a to nejraději párkrát. Do dalšího zaměstnání už jsem nepřišel jako takový původní pitomec.
Druhé místo mi zařídil Karel Smrčka, který byl prominent mezi emigranty, učil nás anglicky a samozřejmě zas tak dobře tehdy neuměl, ale uměl lépe než my, tak nás učil. Já jsem zase učil další. Vystupoval trošku jako náš mluvčí a představitel Čechů v Pretorii.
Sám tam už pracoval a tak mě doporučil do konglomerátu výzkumných ústavů, které tehdejší režim vybudoval u Pretorie. Tam byly dvě sekce. Jedna oficiální a druhá tajná. V té tajné, tam se vyvíjely rakety a různé jiné zbraně pro Jižní Afriku a v té normální bylo mnoho různých výzkumných ústavů. Já jsem nejdřív pracoval v ústředí technických služeb, a potom v ústavu, který měl na starosti silnice. Tam jsem vydržel další rok.
Ta první zaměstnání byla na nižší technické úrovni, první místo jako inženýr jsem si našel, když už jsem uměl dostatečně anglicky.
Nejdřív jsem chtěl změnit místo pobytu a zajel jsem si 1600 kilometrů do Kapského Města, jestli bych nenašel něco vhodného. Bohužel jsem nic nenašel, tak jsem se vrátil zpátky a vzal jsem místo v elektrárnách. Tam jsem potkal svojí manželku, která na ředitelství pracovala v knihovně. Já jsem byl členem výzkumného oddělení a potřeboval jsem mnoho článků z časopisů a knih a dělat z toho kopie a tak jsme se seznámili.
Byla to Jihoafričanka rozená v Johannesburgu. No a po dvou letech jsem si říkal, že je to ve výzkumu moc klidné a že bych měl dělat něco průbojnějšího a tak jsem vzal místo v Mobilu, v petrolejářské společnosti. Měl jsem na starosti zákazníky, kterým jsem pomáhal používat naše paliva a hlavně maziva. Po několika letech mě přeložili do Kapského Města. To bylo fajn a v tom podniku jsem zůstal až do minulého října, celkem třicet let.
Než jsem šel do Mobilu, tak jsem žádal do jednoho strojírenského podniku. Tam mě ale nevzali, protože jsem si nemohl vzpomenout, jak se jmenuju.
Při nástupu do Chryslera se mě ptali na křestní jména. Chtěl jsem se asimilovat, tak jsem řekl Peter. A druhé jméno? To jsem přesně nevěděl, ale řekl jsem Matthew. Ještě nějaké jméno? To už moc nepotřebovali, tady většina lidí má a běžně používá dvě jména. Řekl jsem Robert, znělo to pěkně anglicky.
Pak mi matka poslala křestní list a zjistil jsem, že jsem Petr Rudolf Robert Matěj. Před svatbou jsem se rozhodl, že se ke správným jménům vrátím. Nebylo to snadné, například v bance mi nevěřili, že mám teď jiná křestní jména. No a když jsem se šel představit do toho strojírenského podniku, nemohl jsem se rychle rozhodnout, jestli jim mám říct, co mám ještě pořád v občance, nebo co budu mít v budoucnu. Pěkně jsem se do toho zamotal...
V Kapském Městě jsem mnoho Čechů nepoznal. Pár lidí sice znám, někteří k nám chodili na Silvestra, velká sešlost byla když se rozdělovala republika, ale dohromady to není mnoho lidí. Moji kamarádi jsou pořád v Praze a moje hlavní kamarádka tady je moje manželka.
Po několika prvních letech jsem měl pocit, že jsem se zařadil, že jsem se adaptoval. Ale asi jsem stále vybočoval v mnoha směrech. Museli mě poslat do kurzu Dale Carnegieho. Pod titulem jedné z jeho knih, "Jak získat přátele a ovlivnit lidi", byl veden kurz, do kterého mě Mobil poslal. V podstatě bylo třeba odstranit různé ostré hrany, které jsem měl. Uvědomit si, jak na mě lidi reagují a jak bych se já měl chovat, aby odpovídali na mé jednání způsobem, který by mi vyhovoval.
Co jsem se v tom kurzu nenaučil, byla správná anglická výslovnost. Já jsem si až do teď zachoval svoji špatnou výslovnost. Na to by byl býval potřeba další kurz, abych se naučil správně vyslovovat. A do toho mě už bohužel neposlali. Zdálo se jim, že Dale Carnegie stačí.
O jihoafrické společnosti
Je třeba si především uvědomit, že Jižní Afrika je velice rozvrstvená. Česká společnost, i když třeba jsou tam teď rozdíly, je jednolitá proti jihoafrické. Podívejte se, moje dcera si vzala Inda z Durbanu, misionáře. Společnost v tom přístavním městě, ze které ten Ind pochází, je úplně jiná, než je třeba společnost, s níž se stýká moje manželka. To jsou Afrikánci, kteří chodí do kalvinistického kostela, kde ona má své jasně definované a respektované místo. Míšenci, i když také mluví afrikánsky, zase mají úplně jinou společnost. I anglicky mluvící běloši mají trošku jinou, což jsem dobře poznal.
Nastěhovali jsme se z dobrého důvodu do čtvrti, která byla převážně anglická. Samozřejmě bílá, protože nebílí tenkrát nesměli vlastnit dům v bílé čtvrti. A je to dosud jedna z nejvíc jednobarevných čtvrtí, protože není v současné době dost dobrá pro nebílé, kteří chtějí něčeho dosáhnout. Protože nebyla přehnaně bohatá, ani nebílého personálu tady nikdy moc nebylo.
Můj bývalý bridžový partner, Angličan narozený v Egyptě, kolega z práce, byl jednou úplně bez sebe, protože se na dovolené seznámili s afrikánskou rodinou a to vám byli tak příjemní lidé! Neuvědomil si jak to asi působí na mou manželku, Afrikánku, když něco takového od Afrikánců neočekával.
Vezmeme-li dohromady anglickou a afrikánskou skupinu ve srovnání s Čechy, tak já bych řekl, že největší rozdíl je v tom morálním a náboženském přístupu. Oni samozřejmě dělají také hrozné věci, ale nebere se to na takovou lehkou váhu jako v Česku. Takové spaní každý s každým, to se tady mezi bílými neprovozuje.
Když jsem začal pracovat ve výzkumném ústavu v Pretorii, tak jsem tam ve stole, který mi přidělili, našel nějakou propisovačku. Ta se mi líbila, tak jsem si ji vzal domů. V té době jsem se seznámil v Pretorii s rodinou, anglickou, dost prominentní, a s tou jejich dcerou jsem jednu dobu chodil. Tak jsem jí tu propisovačku při nějaké příležitosti dal. Když jsem jí na otázku, odkud mám to tužku, říkal, že jsem ji našel ve stole, vůbec mě nenapadlo, že je na tom něco špatného. Ona mě ale strašně překvapila tím, že pro ni to byla věc patřící podniku a já jsem ji ukradl!
O náboženském životě
Moje dcera jako misionářka strávila tři roky v Českých Budějovicích, kde má její misionářská společnost vilu u břehu Vltavy. A to je v podstatě beznadějný případ, protože Čech se nedá obrátit na křesťanství. Jen když je skutečně ve špatném stavu, něco se mu stalo, je nemocný, snaží se nějak dostat pomoc. Nebo kriminálník se může stát křesťanem. Ale normální český člověk, ten se může jen těžko stát křesťanem. To je můj názor, ne těch misionářů, to jsou profesionální optimisti.
Kdežto v Jihoafrické republice, aby člověk nebyl ani mohamedán, ani žid, ani křesťan, jako třeba já, to je v podstatě výjimka. Na takové se zase tady dívají skrz prsty.
Zkušenosti s apartheidem
Já jsem celý život bojoval proti apartheidu. Vždycky jsem volil nějakou liberální stranu, která byla v opozici k apartheidu. V Johannesburgu jsem opozičním stranám při volbách pomáhal. No a ukázalo se teď, když apartheid skončil, že ti bílí liberálové, byli úplně špatní a černochům nerozuměli. Byli od nich izolovaní, i když za ně bojovali. Jedna liberální představitelka, Helen Suzmanová, celý život bojovala za práva černochů a když teď měla přednášku na univerzitě, nepřišel tam jediný černoch! Celý život bojovala v parlamentu, angažovala se i v jednotlivých případech, ale uznání ze strany černochů nebylo nakonec naprosto žádné. Proto fakt, že jsme volili opoziční stranu proti apartheidu, to nemělo žádnou cenu.
Rozdíl mezi takzvaným velkým apartheidem a malým apartheidem se dá trochu přiblížit následujícím způsobem. Velký apartheid chtěla být vznešená myšlenka, podobně jako komunismus - což je nereálná víra v budoucnost, kde bude všechno krásné, lidé ideální, budou radostně pracovat, všeho bude dostatek a tak dále. Velká myšlenka apartheidu je podobná - všichni budou mít stejná práva, ale jen na svém území, kde si každý národ bude sám vládnout. To se samozřejmě nepodařilo uskutečnit. Zvrhlo se to do různých nesmyslů malého apartheidu, malicherností, zákazů, které neměly žádný smysl. Pro nás pro bělochy to byla v podstatě pohoda.
V Kapském Městě jsem celou dobu do práce jezdil vlakem, auto jsem nepoužíval na rozdíl od Johannesburgu, kde jsem musel jezdit po zákaznících. Všechny přední vagóny byly jen pro bílé. No a pak udělali na nějaký čas jenom jeden vagón bílý a to byl kuřák a tam jsem nechtěl sedět. A ty ostatní vagóny už byly pro všechny. A teď na mne padla hrůza, protože nastalo dilema, jak to řešit. Nechtěl jsem být mezi kuřáky a věděl jsem, že míšenci, to jsou náhodou ohromní lidi, já mám míšence strašně rád, ale prostě kouří kdekoliv. Jestli je to vagón pro kuřáky nebo pro nekuřáky, to je jim úplně jedno. Nemám nic proti míšencům, ale oni mně nalezou do mého vagónu pro nekuřáky a budou tam kouřit! Konec různých omezení znamenal uvolnění všeho.
O školství
V Jižní Africe bylo bílé školství na úrovni Evropy. Protože vláda dávala zhruba stejnou částku na černé školství jako na bílé školství. Ovšem těch černých žáků bylo mnohem víc, než těch bílých. Bylo to odůvodněné tím, že černoši neplatili žádné daně. Daně byly od bílých. Čili naopak ti bílí dávali půlku svých daní na černé školství.
Když se to uvolnilo, no tak se všechno začalo zhoršovat, protože ve zdejší elitě nejsou všichni stejní. Jsou tu taky naprostí radikálové. Nesnaží se, aby černé školy byly stejně dobré, jako bílé, stačí jim, když se ta dobrá škola zhorší na úroveň těch černých. Snaží se zakázat, aby si rodiče připláceli a tak udržovali úroveň školy. Je to pro ně mnohem jednodušší, než těžce vybudovat lepší školy. Teď samozřejně školy nejsou rozděleny, i když do původně černých škol snad žádní bílí nechodí. Černé školství bylo ve strašném stavu, protože měli heslo "Nejdřív svobodu, potom vzdělání". Vypalovali školy, pálili učebnice, rozbíjeli nábytek, protože nechtěli, aby něco fungovalo. Teď už se to jenom rozkrádá.
Co mi dala emigrace
Hlavní důvod, proč jsme odešli nebyl ekonomický ale morální, protože jsme předpokládali, že se to zase politicky utuží. Školy budou říkat něco jiného než rodiče. Já jsem to v podstatě nezažil, protože můj otec byl toho názoru, že není nezaměstnanost a proto má člověk věci tolerovat. Já jsem byl coby dítě v podstatě komunistického přesvědčení. A když jsem si uvědomil, že to bylo celé strašný podvod, uvažoval jsem, co mám udělat. Jestli se mám nechat zavřít, abych ukázal, že už tomu nevěřím.
Ke komunistickému názoru na svět jsem se dostal čtením novin a samozřejmě ve škole, i když to byla trošku komplikovaná cesta. Měli jsme ruštináře Ivana Rozmanitého, který studoval v Rusku, ale byl to starý skaut z Valašska a s námi dělal skauting. Nejdřív jsme byli pionýrský oddíl, potom jsme byli Mladí turisti, nakonec jsme skončili ve Svazarmu. A pořád jsme dělali to samé. Prostě jsme si dělali tábory a scházeli jsme se v klubovně. Ale kromě toho školní výchova byla komunistická, i když třeba naše třídní, Marie Heppnerová, se politicky nijak nesnažila. Zato ředitelka byla fanatická, to nám bylo jasné. Patrně spíš zafungovalo, že doma, ač se komunismus nijak zvlášť nepropagoval, tak se proti němu nemluvilo.
Řeknu vám jednu příhodu. Můj kamarád nepřišel s pionýrským šátkem do školy a já jsem se ho ptal proč. On říkal, že takový hadr nosit nebude. No tak já jsem běžel za tím učitelem, skautem, ještě jsem ho moc neznal, a hned jsem mu to vyklopil. On říkal, že odpoledne máme nějakou schůzi a tam to prohovoříme. Oba jsme, ten kamarád i já, měli na té schůzi být. Všechno se mi ale roz1eželo v hlavě a na schůzi jsem pak trnul, jestli se o tom bude mluvit. Doufal jsem, že ne. Učitel vždycky něco naťuknul, začal, já jsem si s hrůzou myslel, teď o tom bude mluvit! A on to zase přešel. Naháněl mi jenom strach. Uvědomil jsem si, že jsem udělal strašnou věc. Moc bych si byl přál, kdybych to nebyl býval udělal. Bylo mi 10 let. Samozřejmě nikdy jsem už nic takového neudělal.
No ale jak to bylo v roce šedesát osm. Předpokládal jsem, že budu mít nějaké děti a co těm dětem budu říkat? Budu jim znesnadňovat život nebo jim budu lhát, jako jim lžou ve škole? To byl jeden z hlavních důvodů, proč jsme se rozhodli odejít.
Přes všechny obtíže, stresy a útrapy to stálo za to, abychom se všichni sbalili a odjeli pryč. Já bych tam v Česku zahníval. To je něco jiného, když jste vystaven takovým situacím, které musíte řešit sám za sebe. S tím souviselo třeba to, co se stalo když, několik měsíců po tom, co já jsem odešel do Jižní Afriky, Švédsko poslalo do Vídně komisi hledat zvláštní případy, kterým by mohli pomoci. Bratra jako psychiatra chtěli a tak celou rodinu ohodnotili jako sociální případ a vzali je do Švédska. Tam je dali do sběrného tábora v Alvestě, kde je učili švédsky, dokud se nenaučili dost, aby mohli pracovat, nebo jít do školy. Vsichni se výborně uplatnili, děti vychodily školy, mají odpovědná místa. Aleš tam samozřejmě pracoval jako lékař, Pavel pracoval v Městské galerii ve Vasterasu až se stal jejím ředitelem, a tak dále.
Normální by bylo, kdybych je tam následoval do Švédska. Začal jsem se učit švédsky. Jenže jsem nemohl. Co bych si sám o sobě myslel? Utekl bych z Afriky aniž bych něco dokázal! Musel jsem nejdřív aspoň dostat místo na inženýrské úrovni. No a pak jsem se oženil a už to nepřipadalo v úvahu.
Po svatbě jsme se s manželkou jeli podívat do Švédska. Vzali jsme to trošku oklikou, projeli jsme Švýcarskem, byli jsme v Anglii a ve Francii, jen na skok, ale hlavně jsme byli ve Švédsku. V roce 1972 to bylo poprvé a o dva roky později znova.
Když je člověk daleko, tak si někdy vybuduje vztahy s lidmi, příbuznými, které tolik nevidí, mnohem hlubší a lepší, než kdyby žili třeba ve stejném domě v Praze. Na druhé straně vzdálenost ovšem komplikuje situaci. Tak například jsem nebyl nejen na pohřbu Aleše, ale ani mojí matky.
Když jsem začal jezdit do Česka, tak jsem se musel sám pro sebe rozhodnout, co vlastně jsem. Já jsem přísahal věrnost Jižní Africe, ovšem přísahal jsem na jinou vlajku, než mají teď. Považoval jsem se za Jihoafričana českého původu. A když se všecko změnilo tady i v Česku, tak jsem začal uvažovat o tom, co vlastně jsem a zjistil jsem, že jsem ve skutečnosti Čech, žijící v Jižní Africe.
Čeština
Carlienka byla nejstarší a s ní jsem se snažil dělat češtinu víc než pak s těmi dalšími dětmi. Se synem Rudolfem a s druhou dcerou Andreou čím dál tím míň. Ze začátku jsem se pokoušel na Carlien mluvit jenom česky, ale ona mi ovšem nerozuměla. Hodně jsem pracoval, nebýval jsem moc doma, čas jsem na ni moc neměl, čili moje výuka byla k ničemu. S maminkou mluvila afrikánsky, to jsem já neuměl. Začínala z toho být dost nešťastná, že nemůže komunikovat s tatínkem. Tak jsme to měli domluvené s manželkou, že se děti nejdřív naučí afrikánsky.
Jenomže jsme se nastěhovali do anglického předměstí. Sousedi, kteří měli děti ve stejném věku, mluvili jenom anglicky. Takže naše děti se začaly učit anglicky od nich - a také slyšely, jak mluvíme s manželkou. Carlienka si jednoho krásného dne uvědomila, že tatínek jí vlastně rozumí, když s ním mluví jako se sousedovými dětmi. A to byl pro ni šťastný okamžik, čímž úplně přestala mít o češtinu zájem. Přesto jsem v tom ještě pokračoval, ale tak málo, že když později přijela do Česka, musela začít od začátku.
Carlienka se narodila v roce 1975 a moje čeština už v té době byla ve velice špatném stavu. I proto, že jsem se na ni snažil mluvit spisovně. Při našich návštěvách ve Švédsku mi trvalo asi den, než jsem se náhle přehoupl do pražštiny.
Když sem matka poprvé přijela, tak jsem se strašně styděl, že už neumím česky. Snažil jsem se to nějak před ní zakrýt a třeba jsem si větu připravil, než jsem ji řekl, aby nepoznala, že vlastně neumím mluvit.
No a asi rok po ní přijel synovec Luděk, jinak chirurg vystudovaný ve Švédsku, a v té době byla moje mateřšťina v nejhorším stavu. Jenže před synovcem jsem se nestyděl. Byl tady asi dva týdny a to stačilo na to, že se moje čeština zachránila. Říkám, že se mi přestěhovala do druhé poloviny mozku. V podstatě jsem se znovu naučil česky. Samozřejmě se to zlepšilo, když jsem začal jezdit do Česka. Tam jsem také zpočátku slyšel, jak někteří mladí lidé dnes při řeči 'zpívají', to za mne nebývalo.
Pocity
První příchod na českou půdu, až v roce 1991, představoval pro mne zvláštní pocit. Jednak jsem se vracel přes Vídeň, přes kterou jsme utíkali. Zamrazilo mě, když jsme přejížděli hranice. Pak byla první stanice na české straně, kde vlak chvilku stál. Vyběhl jsem na peron, protože jsem si potřeboval koupit něco k pití. Když jsem se vracel k vlaku, měl jsem pocit, že mi ujede, přeběhl jsem přes koleje a chytla mne hlídka SNB. Tak jsem si vzpomněl na staré dobré časy v Československu a dal jsem se do takového postoje, jako to dělají pejsci, když si lehnou na zádíčka a zvednou nožičky. Prostě jsem se dal do reakce, kterou bych tady v Africe normálně nepoužil. V Čechách jsem ji považoval najednou za adekvátní pro danou situaci a fungovalo to bezvadně. Tady bych se patrně taky omlouval, jednal bych ale s tím uniformovaným jako rovný s rovným. Kdežto tam na tom nádraží jsem se dal do poníženého postavení s úmyslem, aby on se cítil dobře a splnilo to účel!
Jednou tady v Kapském Městě byla senátorka Moserová cestou z Austrálie. Přivezla svou hru o synovi, který emigroval a matka mu píše celou tu hru dopis. Na konci hry se dozvíte, že on vlastně už umřel. Velice dobrá hra. Pak byla beseda a paní senátorka tam razila dost tvrdě, že emigranti emigrovali, protože neměli dost statečnosti, aby zůstali a bojovali proti komunismu. Já jsem s tím samozřejmě tak docela nesouhlasil, protože jsem si myslel, že přece jenom i v té emigraci kus odvahy bylo potřeba. Ale o tom jsem se s ní nepřel.
Jen jsem se snažil říct, že problém s lidmi, kteří žijí v Česku vůči emigrantům pochází z toho, že si navzájem závidíme. Oni nám závidí, že jsme se dostali ven, že jsme si nahrabali, i když jsme si třeba zas tak moc nenahrabali, že jsme se dobře měli, i když jsme se třeba zas tak moc dobře neměli. Zvláště ze začátku ne. A my jim zase závidíme, že mohli žít v Česku. A těžko říct, kdo komu závidí víc. Já si osobně myslím, že jim závidím víc, že mohli žít celá ta léta v Česku, než oni mohou závidět mně. A to jsem se snažil paní senátorce říct, ale ona mě moc neposlouchala...
