Vánoce

Z historie vánočních svátků

Oslavy 25. prosince mají kořeny v pohanských oslavách každoročního zrození boha Slunce neboli zimního slunovratu, kdy slunce začíná stoupat a den se prodlužuje.
Aby to nebylo tak jednoduché, ke slovu se dostali i staří Římané, kteří 25. prosince slavili Natalis solis invicti neboli znovuzrození slunce po zimě, což byl z hlediska křesťanů rovněž pohanský svátek.
První křesťané neslavili žádné Ježíšovi narozeniny, datum Kristova narození nenajdeme ani v evangeliích. Pouze Lukáš uvádí, že se Ježíš narodil v době prvního sčítání lidu říše římské, které nařídil císař Augustus.
A dál se to stává ještě složitější. Zmínku o dnu narození Ježíše najdeme u Jana Zlatoústého (374-407), který ho datuje 20. prosincem.
Křesťanský východ datoval Kristovo narození 6. lednem, čímž překryl původní pohanský svátek Narození božského eonu, zatímco křesťanský západ totéž udělal s 25. prosincem, pohanským svátkem zrození boha Slunce.
Později došlo k prolnutí obou svátků, takže se od poloviny 4. století oslava Ježíšova narození definitivně ustálila na 25. prosinci a přebytečný 6. leden byl označen jako den Ježíšova zjevení lidu.
Církev svatá tak původně pohanským magickým oslavným nocím dala spořádaný křesťanský rozměr a oslavu slunovratu vzala pod svůj patronát.

Betlémy

Jednou z tradičních duchovních náplní vánočních svátků jsou návštěvy betlémů vystavených v kostelech a chrámech, které inspirují k usebrání a zamyšlení. Nicméně ani historie betlémů neboli jesliček nepostrádá dramatických prvků a nečekaných zvratů.
První jesličky vyrobil v roce 1223 v italské Umbrii jáhen jménem Giovanni Barnardone, později světec známý jako František z Assisi. Ve své jeskynní postevně zhotovil žlab, založil ho krmivem, přivedl k němu oslíka a volka a u jeslí jako u oltáře pak sloužil první štědrovečerní mši - později nazvanou půlnoční.
Budování vánočních jeslí se uchytilo a velice rychle rozšířilo díky osvětové činnosti mnichů františkánů a jiných církevních řádů. V Čechách se v rámci rekatolizace ujali propagace jesliček členové Tovaryšstva Ježíšova neboli jezuité, a první český a zároveň první středoevropský betlém představili v roce 1560 v pražském kostele sv. Klimenta.
Neví se úplně přesně, jak první betlémy vlastně vypadaly, ale podle všeho základ tvořily figury svaté rodiny, někdy zhotovené až v životní velikosti.
Každopádně měli jesličky opravdu velký úspěch a poté, co je císař Josef II. na konci 18. století vykázal z církevních prostor, přestěhovaly se do příbytků prostých lidí, kteří k základním postavám betlému - Ježíškovi, Marii, Josefovi, pastýřům s ovečkami a třem mudrcům z východu přidávali další postavy ze svého nejbližšího okolí.
Výroba betlémů se v Čechách velmi rozšířila a díky práci šikovných českých rukou dnes můžeme obdivovat betlémy ze dřeva, chlebového těsta, malé nebo velké betlémy, statické nebo pohyblivé.
Betlémy byly vánočními dominantami, k nimž se na Štědrý den dávaly dárky. Teprve v 19. století se novým hlavním symbolem Vánoc stal vánoční stromek.

Vánoční stromek

Za vánočním stromkem se musíme znovu vydat do pohanských dob magie, kouzel a mystérií. Podle některých badatelů bylo strojení stromku zvykem vycházejícím z přesvědčení, že v určité dny v roce se mrtví vracejí mezi živé a snaží se zaujmout jejich místo. Aby živí přelstili mrtvé, věšeli stromek ozdobený různými pamlsky špičkou dolů. Nebožtíci snědli pochoutky, nasytili se, zlenivěli a nějaký čas byl od nich pokoj.
Dalším dodnes leckde dodržovaným obyčejem je, že se zásadně nevstává od štědrovečerní večeře. I v tomto zvyku figurují mrtví, kteří se živým snaží zasednout prázdnou židli a přesunout je do říše mrtvých čili de facto odsoudit k smrti.
Příjemnější legenda týkající se vánočního stromku vypráví o tom, jak irský opat Kolumnám byl v 6. století vyslán do Burgundska, aby zdejším pohanům přiblížil svátek Kristova narození. Pro efekt a větší názornost naaranžoval hořící pochodně do tvaru kříže a umístil je na starobylém jehličnáči, místní pohanské modle o slunovratu uctívané. Zář ohnivého kříže pak přilákala davy zvědavců, které Kolumnám informoval o svátku Spasitelova narození a strom se stal jeho atributem.
Ale ať už strojení vánočního stromku vychází z jakékoliv legendy, jisté je, že ještě počátkem 16. století bylo zdobení stromu považováno katolickou církví za pohanský zvyk, který bylo nutné vymýtit. Teprve koncem 16. století vzal vánoční stromky na milost a církev se rozhodla, že nadále bude stále zelené větve jehličnáčů považovat za symboly věčného života pravověrných křesťanů, a také za podobenství rajského stromu Adama a Evy, kteří slaví svůj svátek právě na Štědrý den.
Historie českých vánočních stromků není dlouhá. První jehličnáč se rozsvítil roku 1812 v pražské vile ředitele a režiséra Stavovského divadla Jana K. Leibicha pro pobavení hostů. O třicet let později už bylo zdobení vánočních stromků běžné, na venkově se tento zvyk ujal v 60. letech 19. století.

Jmelí

Žádné Vánoce se nemohou obejít bez jmelí - zeleného, postříbřeného či pozlaceného. Tomuto parazitu bujícímu v korunách opadavých stromů lidé kdysi připisovali mocné kouzelné účinky. Jmelí ochraňovalo před zlými duchy, čarodějnicemi a ohněm a přinášelo štěstí podobně jako čtyřlístek. Mělo to ale háček - štěstí přinášelo jmelí jen tomu, kdo jím byl obdarován, a množství štěstí záviselo na počtu bílých bobulek.
Církev význam jmelí viděla po svém. Podle jedné legendy bylo jmelí původně stromem, z jehož dřeva vyřezal Josef loďku pro malého Ježíška. Po 33 letech Římané strom porazili a vyrobili z něho Ježíšův popravčí kříž. Strom se pak hanbou seschnul a proměnil se v malé keříky přinášející lidem dobro. A i to nesympatické parazitování mělo svůj dobrý důvod. Jako jsou věřící částečně živi z Kristova těla, tak i jmelí roste díky živinám jiných stromů.

Vánoční dárky

Vzájemné obdarovávání na pozadí rozsvíceného vánočního stromu patřilo až k Vánocům 19. století. Nejprve drobné dárky dostávalo služebnictvo, čeleď, tuláci, žebráci a bezdomovci. Později se tento zvyk obecně rozšířil, protože lidé věřili, že dobrý skutek obdarování jim přinese štěstí pro další rok. Hlavní obdarovávanou skupinou byli již od počátku děti a dárky jim původně v den svatého svátku nosil sv. Mikuláš.
V 16. století se obdarovávání dětí přesunulo na Štědrý večer, údajně přičiněním jistého protestantského reformátora, který nechtěl svoje děti obdarovávat na katolický svátek a přesunul to o pár týdnů. Dnes, jak sami dobře víme, se udržují obě tradice.

Štědrovečerní večeře

Štědrovečerní večeře je přímo studnicí nejrůznějších tradic, zvyků, obyčejů a pověr. Na Štědrý den církev přikazovala půst, následkem čehož měly děti vidět večer zlaté prasátko.
Pod ubrus se vkládalo trochu sena, což připomínalo narození Páně v chlévě.
S přicházejícím soumrakem děti vyhlížely první hvězdu. Po východu první hvězdy rodina zasedla k štědrovečerní večeři, která začala společnou modlitbou, vzpomínkou na uplynulý rok a poděkováním Bohu.
Jídlo si nejprve nabíral nejváženější a nejstarší člen rodiny a na talíř se každému dávalo jen tolik jídla, kolik snědl - nechat zbytky bylo vyloučené.
Podle tradice bylo na stole devatero pokrmů: hrách, čočka, několik druhů polévek, kuba připravený z krup, česneku a sušených hub, oplatky s medem, kapr upravený na různé způsoby, placky z černé mouky, rozvařené ovoce, závin, vánočka. Česnek posiloval, med chránil před zlem, houby dávaly sílu a zdraví.
Některé vánoční zvyky vycházející z pohanských pověr se dodržují dodnes. U stolu musí být lichý počet strávníků, protože to přináší štěstí. Pokud někdo vstane od stolu dřív, než dojí poslední člověk, přinese to neštěstí a smrt (viz. mrtví zasedající židle živým).
Nedoporučuje se sedět zády ke dveřím, ochranu před zloději zajistí svazování noh stolu provazem nebo řetězem.
Lidé rozkrajují jablka, pouštějí lodičky z ořechových skořápek s hořícími svíčkami (toho, jehož lodička svítí nejdéle a nepotopí se, čeká dlouhý život), házejí boty za hlavu (když špička ukáže ke dveřím, člověk během příštího roku odejde) a lijí olovo.
Nebo vystrčí psa dveřmi pozpátku, aby dobře hlídal, do plamínku první zapálené svíčky šeptají tajné přání, jedí rybí polévku s nadějí na dlouhý život, zdobí stůl penězi, aby zbohatli a dávají si do peněženky kapří šupinu, aby se jich držely peníze.
4. prosince na sv. Barboru dávají vdavekchtivé dívky do vázy třešňovou větvičku, a pokud do vánoc rozkvete, příští rok se vdají.

Vánoce u Varuchů v Bergvlietu, JAR

24. prosince 2016

Vánoční zvyky

Vzpomínáte, jaké vánoční zvyky jste jako malí drželi? Vraťte se do dětství a zopakujte si staré vánoční zvyky nebo objevte nové.

Lití olova:
Nad plamenem se v kovové nádobce (nejlépe ocelové) rozžhaví kousek olova až k bodu tání. Připravte si nádobu s vodou, a tekoucí olovo do ní opatrně, ale naráz vlijte. Vznikne tak odlitek velmi abstraktních tvarů.
Přítomní se pak snaží rozpoznat, čemu nebo komu je odlitek podobný. Podle tvaru se pak usuzuje, co koho čeká. Olovo má nízký bod tání a jde to snadno.

Krájení jablka:
Po štědrovečerní večeři se nožem přepůlí jablko. Řez veďte kolmo ke stopce. Obě poloviny se všem ukáží a záleží na tom, jaký tvar má vnitřní část s jádry. Pokud vypadá jako pěti, nebo vícecípá hvězda, sejdou se všichni za rok ve zdraví. Pokud má tvar kříže, je čtyřcípá, pak někdo z přítomných těžce onemocní, nebo zemře.
Tohoto zvyku se není třeba bát. Vybírejte zdravé, velké jablko. A nezapomeňte - od štědrovečerní večeře se nevstává!

Pouštění lodiček:
Připravte si lavor s vodou a staré vánoční svíčky (viz dále). Rozpulte několik vlašských ořechů a do prázdných polovin jejich skořápek připevněte nakapaným voskem po jednom úlomku vánoční svíčky. Svíčky lámejte na kousky cca 2,5 cm dlouhé. Příliš dlouhé svíčky by převrhly skořápku.
Lodičky se zapálenými svíčkami se nechají plout po vodě. Majitele lodičky, která vydrží nejdéle svítit a nepotopí se, čeká dlouhý a šťastný život. Pokud se lodička drží při kraji nádoby, její majitel se bude celý rok držet doma. Jestliže lodička pluje ke středu nádoby, vydá se do světa.

Půst:
Na Štědrý den se zachovává až do večera přísný půst. Dětem, které se nemohou dočkat, se slibuje, že vydrží-li nejíst, uvidí zlaté prasátko. Ke společné večeři se zasedá, když vyjde první hvězda.

Stíny:
Když se rozsvítí, dívají se všichni po stěnách. Čí stín nemá hlavu, ten do roka zemře.

Střevíc:
Svobodné dívky házejí střevícem přes hlavu. Obrátí-li se patou ke dveřím, zůstanou doma. Obrátí-li se špičkou ke dveřím, provdají se a odejdou.

Šupiny:
Pod talíře se štědrovečerní večeří se dává několik kapřích šupin, které mají přinést všem po celý rok dostatek peněz.

Pečení vizovického pečiva:
Do mísy se nasype 1 kg hladké mouky a do vyhloubeného důlku se vlije 4 dl vody. Poté se pečlivě a dlouze těsto zpracovává dokud nevznikne tuhá hladká hmota bez hrudek.
Takto vypracované těsto se uloží v igelitovém sáčku na několik hodin do chladničky.
Po vyjmutí z lednice se může začít tvořit. Z těsta se nožem odkrojí potřebná část a modeluje do předem určeného tvaru. Pletou se copánky, tvoří figurky, zvířátka, podle fantazie.

Zpracovala: Mirka Schullerová

Deset zajímavostí o Vánocích

1. Slovo Vánoce pochází z německého slova Weihnachten, což znamená „svaté noci“. Písemný doklad o tom, jak slovo vzniklo, pochází z roku 1170. Slovo weih pochází z germánského wíha – "svatý" a naši předkové si ji šikovně počeštili: první část vyslovovanou "va" ponechali a druhovu přeložili.

2. 25. prosinec byl uváděn jako datum Kristova narození od 3. století. Existují doklady, že kolem roku 336 bylo v Římě oslavováno narození Krista. Všeobecně se Vánoce slaví od 7. století. Datum 25. prosince coby den narození Krista má zřejmě svůj původ v oslavě Velikonoc, a to prostým výpočtem: Velikonoce, které se slavily 25. března, křesťané považovali za den Kristova vtělení (početí), když připočteme 9 měsíců, vyjde datum 25. prosince.

3. Některé tradice spojené s Vánocemi pocházejí již z předkřesťanských dob, kdy byl oslavován zimní slunovrat. Někdy se uvádí, že Vánoce v Římské říši nahradily saturnálie, které se slavily 17. prosince nebo 17. - 23. prosince. Římané si také na saturnálie rozdávali dárky.

4. Všichni křesťané Vánoce neslaví, například v 17. století byly v Anglii a některých amerických koloniích Vánoce kvůli možnému pohanskému původu zakázány; podobně některé novodobé skupiny vycházející z křesťanství Vánoce neslaví ani dnes, například Svědci Jehovovi. Přímo z Bible totiž nelze slavení Vánoc obhájit.

5. Vánoční stromek. Tradice zdobení stromku pochází z německých měst. Zpočátku nebyl zdoben svícemi. Jedna z prvních zpráv o ozdobeném osvětleném stromku v místnosti je v brémské kronice z roku 1570. V českých zemích poprvé vánoční stromek připravil pro své přátele v roce 1812 ředitel Stavovského divadla J. K. Liebich na svém libeňském zámečku. Zdobení stromů bylo zřejmě inspirováno dávným zvykem obětovat stromům -germánské kmeny o zimním slunovratu uctívaly boha Wotana a Keltové ozdobenými stromky či větvemi uctívali boha Slunce.

6. Dárky. S nošením dárků je to složité, promítají se do něj pradávné zvyky. V některých německých zemích je nosí jako u nás Ježíšek – Kristkind, ale na severu Německa už rozdává dárky Weihnachtsmann, divoký muž který má rezaté vlasy i fousy a cestuje na divokém větru, v Anglii „Otec Vánoce“, ale například v Dánsku skřítkové - nisserové, ve Švédsku po večeři přichází nadělovat dárky dědeček Jultomten (Vánoční muž) za pomoci skřítků Julnissarů, ale taky vánoční kozel.

7. Santa Claus, který rozváží v USA dárky na sobím spřežení, byl inspirován holandským Sinterklaasem, který souvisí s historickým biskupem, který rozdával dárky, svatým Mikulášem (Saint Nicholas).

8. Koledy. Jejich historie sahá až do 13. století.

9. Tradiční zvyky. Vánoční zvyky jako líbání pod jmelím, rozkrajování jablek nebo pouštění ořechových lodiček jsou pěkně staré – naznačuje to pradávná tradice spojená se jmelím. Již Keltové jmelí považovali za posvátnou rostlinu, která léčí a odstraňuje neplodnost. Zvyk líbat se pod jmelím zřejmě souvisí s tím, že Germáni spojovali jmelí s plodností.

10. Jesličky. V Čechách se tento zvyk objevuje roku 1560 v kostele sv. Klimenta v Praze.

Zdroj: Wikipedia.org, převzato z Krajanských listů

Více zde

Nahoru

Hlavní stránka upisecke.za.net