Jsem tyto dny velice smutný, zavinila to fenka Luna, kterou jsme museli nechat utratit. Udělala ze mne sentimentální ruinu. Bylo jí skoro 13 a přestaly jí fungovat játra. Několik dní byla u veterináře, ale nedalo se nic dělat.
Druhý den jsem šel do parku za rohem od nás a na druhém jeho konci jsem na strom přibil Lunin obojek. Bylo to její oblíbené místo, byla schopná tam čmuchat celou věčnost. Pak jsem šel na další její místa a tak jsem se s ní znovu loučil. Slzičky mi tekly.
Luna byla dobrý pes. Štěkala když bylo potřeba. Byla inteligentní a osobitá. Věděla dobře co nesmí, což si vyložila po svém: "Mohu to dělat jen když se nikdo nedívá". Její motto bylo "Já to vím sama nejlíp". Tvrdohlavá. V jídle strašně vybíravá, takže bylo těžko poznat, jestli nežere protože je rozmazlená, nebo protože je nemocná. Nebyla přítulná, pro pohlazení si přišla jen zřídka a to jen když viděla, že si pro pohlazení přišel Cody (ten si ovšem chodí neustále). Ale vždy mi ležela u nohou, což byl problém když jsem přecházel z místa na místo. Venku nechodila za mnou, chodila přede mnou, vedla. Jen se občas ohlédla jestli ji následuji. Byla krásná. Černá verze belgického ovčáka zkažená (?), ne! - vylepšená bílým čumákem.
Takže máme ještě Codyho, o hodně mladšího, což je strašná směs plemen s výsledkem, že je to krásný pes. Dělám si legraci, že když ráno vstane jde si nalíčit obličej, aby byl roztomilý.
(duben 2019)
Externím přísedícím
14. listopadu 2012 jsem zakončil své letošní pracovní povinnosti. Vstal jsem před pátou (dost naštvaný, protože jsem po nich chtěl odpolední termín) a jel do Stellenbosche, kde jsem byl na tamější původně afrikánské univerzitě přísedícím při obhajobách čtyř diplomových prací. Platí málo (jen asi 1500 Kč), ale je to jednou za rok dobrá zábava a změna.
Varoval jsem je, že nedodržím rozvrh hodin, protože jsem měl řadu otázek pro první dva studenty zatímco téměř žádné pro zbývající, kteří byli bezproblémoví. Tak se i stalo a skončili jsme nakonec skoro 10 minut před stanoveným koncem v 11.15. První tři byli míšenci. Poslední byl běloch a docentce se zřejmě líbil, což mě pobavilo. Nebylo mi zatěžko přijmout její návrh na dobrou známku, docela si to zasloužil.
Prvního studenta chtěla docentka vyhodit, což by znamenalo, že by pak měl půl roku na novou diplomku. Mně se ale zdál docela schopný a to že sám nic moc nedělal a nechal si ve všem pomáhat od techniků v dílnách a laboratořích jsem považoval za plus. Další půlrok na univerzitě by byl takovému prakticky založenému člověku k ničemu. Interní přísedící mě podpořil a tak student dostal 51% a je inženýrem.
Druhá byla studentka, která zkonstruovala část přenosného inkubátoru pro nedonošené děti. Bohužel její technické myšlení a znalosti nebyly na úrovni, kterou bych očekával u inženýrky a tak jsem ji nechal propadnout, což docentku učinilo mírně hysterickou. Druhý přísedící mě zase podpořil, ale opatrně, že prý bychom ještě potřebovali mínění někoho dalšího.
Externí přísedící má poslední slovo a tak studentka snad za dalšího půl roku ještě něco technického pochytí. Každopádně už to nebude moje rozhodnutí. Ptal jsem se jí, jak je to s ventilací inkubátoru, což mi dalo příležitost ke vtipu. Řekla, "Když se zvýší hladina CO, zapne se ventilátor." Já, "Takže počkáte, až dítě zmodrá a pak mu pustíte trochu vzduchu."
Vrátil jsem se domů a spal skoro 3 hodiny.
Tím to ale neskončilo. Dostal jsem mail od profesora, vedoucího katedry, že docentka, která dala studentce 60%, se odvolala a tak dali tu diplomovou práci posoudit profesoru biomedicíny, který ji ohodnotil na 55% a napsal, že by uvítal, kdybych také dal aspoň 50 nebo ještě lépe 55%.
Odpověděl jsem, že mě moc mrzí, že nemohu vyhovět a uvedl jsem některé chyby a neznalosti, které vyšly najevo. Nic kladného jsem neuvedl, ono mě ale také nic kladného nenapadlo. Dodal jsem, že studentku mohou nechat projít, protože jsem jí dal 50%, ale musel jsem to změnit na 49, protože v hodnocení 'technických znalostí' u mne propadla a nedostatečná v kterékoliv kategorii znamená max. 49%. Mohli by přimhouřit oči a neřídit se tím pravidlem.
Profesor mi odpověděl velice přátelsky, že oči nemhouří a že studentka propadne. Jsem moc zvědavý, jestli mě za rok zase pozvou.
Operace zad 15. září 2011
Původní diagnóza byla 'Sciatica'. Začalo to asi měsíc před operací. Při rychlé chůzi mě bolela levá noha na dvou místech: vpředu na stehně a na holeni. Byly to jako lokalizované křeče. Když jsem na to zatlačil, tak to víc zabolelo a pak povolilo. Snažil jsem se to ignorovat. Později to bolelo i při pomalé chůzi a čím dál víc. Bolest byla ale stále snesitelná.
Pak mi 'zamrzla' záda, to mě spíš uklidnilo, protože to jsem znal, měl jsem to mnohokrát a vždy to tak po týdnu přešlo. Přesto jsem se rozhodl zůstat pro změnu den v posteli. Když jsem druhý den vstal, bolest v noze byla nesnesitelná. Shani mě dovlekla k doktorovi. Musel jsem čekat, stejně jsem jednu pacientku předběhl. Stál jsem shrbený na pultu a ztrácel jsem vědomí, musel jsem si sednout a při tom jsem zařval na celou ordinaci. Při vstávání zase řev.
Doktor mě poslal na rentgen. Tam chtěli, abych si lehl, což jsem nemohl, trvalo mi to asi 5 minut. Pak ještě chtěli, abych se otočil na bok - zase strašná bolest. Rentgen jen ukázal, že mám čtvrtou ploténku posunutou, to se ale akutního problému netýkalo. Doma jsem mohl ležet v jedné pozici bez bolesti, každý pohyb bolest. Doktor předepsal náplast proti bolesti, která byla k ničemu.
Druhý den chtěl, abych jel ke chirurgovi, odmítl jsem se hnout bez silnějšího medikamentu, místo toho poslal sanitku. Ti mi dali morfium a oblbovací injekci, po které vždy hned ztratím vědomí. Vím jen, že dost krve ukáplo na zem a pak zase až, jak mi chirurg hýbal nohama v nemocnici.
Magnetickou rezonanci jsem podstoupil zase s morfiem a pak mě operovali. Mám obrázek, jak byly nervy skřípnuté. Říkají tomu kýla (herniation), podle Luďka nezvyklé pro starce jako jsem já. Opravil mě, že ta hernia tam určitě nebyla od mládi, tu jsem si prý uhnal až teď. Obratle prý jsou také všelijaké, ale co se dá čekat!
Po operaci jsem v nemocnici v noci škytal, což mě vyděsilo, protože taiček moc škytal v posledním období. Byl jsem na pokoji se dvěma pacienty, nechtěl jsem je budit a tak jsem stál na chodbě a škytal asi 40 minut dokud mi sestřička nepřinesla horké mléko. Nevěděla, jestli to pomůže, ale buďto to fungovalo, nebo 40 minut stačilo.
Chirurga zvlášť nepřekvapilo, že mě asi 10 dní po operaci začala noha bolet během noci, což jsem úspěšně potíral prášky. Během dopoledne to přešlo. Dal mi další prášky proti zánětům a jiné na uklidnění nervů, po kterých jsem byl zpočátku ospalý. Snad to na tu noční bolest pomohlo. Stále cítím holeň na dotyk jako by byla trochu uspaná, ale mám pocit, že se to lepší.
Snad nejhorší bylo, že jsem totálně ztratil životní optimismus, nahradila ho hrůza z budoucnosti. Nemohl jsem kvůli tomu usnout, bral jsem prášky. To se snad také postupně upravuje.
16.10.2011
Dodatek:
Postupně se mi vracela rychlost, ale zvedat těžké věci jsem se bál. Při odletu z Kapského Města jsem ve frontě dlouze uvažoval, jak dostanu kufr (proti předchozím cestám velice odlehčený) z vozíku na pás u přepážky: kdybych vozíkem zajel vedle pásu, mohl bych kufr jen tak přešoupnout, myslel jsem si. Jenže na to nebylo místo, tak jsem kufr normálně zvednul a položil na pás. Záda se nebouřila a druhý den jsem už kufr snadno vynesl z chodníku do druhého patra.
Občas člověk zablbne. Před odletem jsem opravoval plot, jdu si pro nějaký nástroj a najednou ležím na zádech na trávě. Udeřil jsem se čelem o tlustou větev. Byl jsem vcelku spokojený, že jsem spadl zcela bezboletně. Aby to nestačilo, po pár minutách jsem se znovu praštil o tu větev, tentokrát z toho byl škrábanec a úžas, jak může být člověk pitomý!
Shanin anglický mail mé bridžové partnerce Libbi 15.9.
Dear Libbi
we have had a rough week.
Petr is in Constantiaberg Mediclinic now sleeping off the after effects
of an operation to relieve pressure on the nerve which caused all the
pain.
On Monday he stayed in bed in the hope that his back would improve.
By Tuesday it was even worse. I dragged/pushed him to the doctor where
he nearly collapsed because of the pain. Then we still had to go for
x-rays which was not fun at all, but he kept his sense of humour
throughout, telling me that Bruce Willis in the same situation would
only have grimaced, not yelled like he did.
Yesterday he couldn't move at all, and the pain killer the GP prescribed
was not working. We asked for a stronger pain killer but the GP was
trying to get an appointment with an orthopaedic surgeon to let him see
Petr in the condition that he was. He managed to get us an appointment
for 3:30 but then they expected me to get him there. There was no way
that I could do that, so the GP very kindly organised an ambulance. They
pumped him full of morphine before they could move him and then took him
to Constantiaberg Casualty ward.
The specialist, dr Peter Polley came to see Petr in Casualty
(fortunately he has rooms in C'berg and could come down to see him).
Petr was so out of it, he didn't know what was happening to him. He was
admitted to the orthopaedic ward to control the pain until he could have
a MRI scan done. That was done this morning and as a result of that it
was decided that an operation should be done as soon as possible. They
had to keep Petr on morphine so that he could cope. There was no sense
in waiting to see if the situation would abate by itself.
The op was performed at 5:30 this evening, and I have just come back
after seeing Petr installed in the High Care unit for the night. The
doctor is satisfied that the operation is a success. Petr should be home
early next week, but how mobile he will be I do not know. Wait and see,
I suppose.
Thank you for your concern, Libbi.
Take care, Shani
Příhoda z kurzu maziv 14.7.2011
Ubytovaný jsem byl zatím vždy u paní, která pronajímá 3 pokoje s
příslušenstvím. Také tam mám anglickou snídani. Obědvám v podniku.
K večeři ve svém pokoji jsem si koupil čtvrtlitrovou lahvičku vína. Pak
mě napadlo, že když tu láhev hodím do koše, paní domácí si bude myslet,
že jsem si ji vzal z ledničky a že bych za ni měl platit. Tak jsem si
ji raději vzal do fabriky a tam jsem ji hodil do nejbližšího koše na
odpadky.
Přišel jsem do učebny, položil věci na stůl a ve dveřích byl muž. A že
se mnou musí diskrétně mluvit. Tak jsme šli do prázdné kanceláře, kde
vytáhl mou lahvičku a zeptal se mě, jestli jsem ji hodil do koše.
"Ano." - "Tak musíte jít na kliniku." - "Ale já musím tady školit!" -
"To nemůžete."
Na klinice, která je v sousední budově, jsem foukal do trubičky a močil
do průhledné krabičky s vmontovaným detektorem. Samozřejmě nic nenašli,
ale s vyplňováním protokolu to trvalo asi půl hodiny. Spíše z legrace
jsem se obrátil na muže a vážným hlasem jsem prohlásil, že on také
držel tu prázdnou lahvičku v ruce a tak se také musí nechat vyšetřit. K
mému velkému překvapení to uznal. Šel jsem přednášet a on tam seděl a
foukal do trubičky. Obrátil jsem se k němu, usmál se a řekl: "Příště
přinesu větší láhev!"
Blančina verze tohoto příběhu
O Johanovi
Andrea se v pořádku vrátila z Namibie. Byla tam na farmě, prý značně zanedbané, která patří Johanovu otci. Na vedlejší farmě, bezvadně udržované, bydlí Johanova sestra. Ta, jak se dalo čekat, neuznala Andrejčinu afrikánštinu za dost dobrou, ale jinak snad všechno proběhlo uspokojivě.
Farmy jsou na skalnaté poušti, přežívají tam jen ovce a kozy. Otcova farma je zanedbaná, protože otec má druhou manželku (Johanova maminka zemřela na mozkový nádor) ve městě, kde s ní tráví nejmíň vikendy. Na farmě není elektřina ani teplá voda.
Johan je strojař z lepší průmyslovky, kterým se teď říká VŠ. Zřejmě je i šikovný mechanik. Legrační je, že ovládá program na tvoření výkresů na počítači, který se já teď postupně učím. Je tichý, poslouchá vážnou hudbu a chodí se do kostela modlit se Shani. Andrea se toho dosud moc nezúčastňovala, chodí jen v neděli, ale vede při kostele skupinu mládežníků, do které Johan také patří.
Květen 2011
O Klausovi
Události v ČR sleduji na internetu mnohem víc, než jihoafrické. Občas něco i 'vtipně' komentuji, např. že se Klaus obětoval, aby nám Čechům ukázal, že na západě je i malá krádež krádeží a kdo to dělá je zloděj - když nápisy v Rakousku "Češi, nekrást tady" nestačily. Já jsem na to také přišel díky ukradené propisce: v roce 1970 a byl to pro mne kulturní šok.
Duben 2011
O cestách na kurzy maziv v tavírně hliníku na druhém konci JAR v
Richards Bay
V neděli 13.3. před přistáním v Durbanu jsem si uvědomil, že jsem si
doma zapomněl řidičák. Co teď? Bez řidičáku mi v Durbanu nepůjčí auto a
jak se dostanu do Richards Bay 150 km daleko?
Vyděsilo mě to, ale zároveň jsem byl rád: za a) že jsem si to uvědomil
až ke konci letu a nezkazil si celý let, za b) že jsem si to neuvědomil
hned na letišti - byl bych hnal Shani jako nadmutou kozu, aby se mi
řidičák pokusila přivézt na letiště, což se jí mohlo, ale nemuselo
podařit, za c) že mám nával adrenalinu, což je mi, flegmatikovi, vzácné,
a za d) že jsem si znovu připomenul, že nejsem neomylný a vůbec úplně
geniální - a to je mi velice užitečné!
Bylo mi jasné, že se to stalo, protože jsem tentokrát měl spoustu času.
Normálně končím balení v době, kdy už bych měl být na letišti a to
musím být maximálně soustředěný. Tentokrát jsem to bral příliš ležérně.
Bylo několik možností, co udělat. Např. hnát Shani na letiště, aby můj
řidičák dala někomu, kdo poletí do Durbanu později. Nebo někoho najmout,
aby mě do RB odvezl. Kurz je lukrativní, tak bych na to měl, ale co tam,
jak se v RB dostanu do továrny vzdálené 6 km?
Šel jsem do půjčovny a když chtěli řidičák 'hledal' jsem ho v
portmonce. Že už ho viděli vloni v listopadu nepomohlo, ale byli
ochotní nechat si poslat kopii emailem. Naštěstí Andrea byla doma,
řidičák ofotografovala a poslala na špatnou emailovou adresu, kterou mi
dali. To se po několika pokusech vyřešilo a šel jsem s kopií na
policii.
Myslel jsem si, že mi policie dá štempl, že to viděli a co se dá dělat, když jsem takovej blbec, ale dali mi razítko, že kopie souhlasí s originálem, který neviděli. To
se může stát jen v Africe. Pěkně a upřímně jsem jim poděkoval a šel si
vyzvednout auto.
Kurz byl v jiné továrně, než v listopadu. Věděl jsem přesně kde, v
listopadu jsem se tam zastavil, ale tentokrát, když jsem tam ráno jel,
jsem přehléhl odbočku a 25 minut jsem jezdil všemi směry, než jsem tam
dojel. Byl jsem rád, že je to v továrně zvané 'na kopci' a ne v továrně
stejné firmy 'u zálivu'. Tentokrát vše probíhalo v administrativní
budově hned u brány a nemusel jsem se převlékat.
Ač jsem neměl jít nikam do provozu, v listopadu mi nejdřív dali
montérky, horní část musela být zapnutá, ne plandající (to je protivné, protože když je v listopadu v Richards Bay chladno, tak je tam 30 °C), helmu a brýle.
Bezpečnostní boty jsem měl vlastní. Když jsem odcházel ze šatny, všiml
jsem si, že boty zanechávají na vyleštěné podlaze stopy. Co se dá
dělat, říkal jsem si, půjdu na trávník a lepkavou podrážku obalím
pískem.
Jak jsem botama hrabal v písku, podrážka se začala drolit, až z ní nic
nezbylo a pod chodidly jsem měl jen tenkou koženku. Svrchu to ale
nebylo vidět a dva dny jsem tak chodil. Měl jsem příjemný pocit, že jim
to dělám naschvál, štvali mě totiž.
Místnosti, kde byl kurz byly skoro 2 km od brány (tak dlouhá je tam
tovární hala). Jezdí se tam malým autobusem asi pro 20 lidí. Všude je
dovolená rychlost jen 20 km/h a tu všichni dodržují. V autobusu musí
být každý (při rychlost 20 km/h) připoután a mít helmu na hlavě. Přes
cestu jsou v dost dlouhých intervalech vyznačené přechody. I když nikde
není vidět žádné vozidlo a dost si někdy zajdou, zaměstnanci výhradně
přecházejí na přechodech.
Na ten autobus jsem po kurzu asi půl hodiny čekal (měl jsem jít pěšky i
když jsem hodně nesl) a tak jsem pak musel jet dost rychle, abych chytil
letadlo. (To mi za život uletělo jen asi 5x, z toho jednou z Londýna do
Prahy a jednou z Londýna do Ameriky.) Stačilo jet, jak jezdím normálně,
to je 10 km/h nad dovolenou rychlost.
Tentokrát jsem měl po kurzu spoustu času, dostal jsem letenku až na 8
hodin večer. Tak jsem moc nespěchal. Jedu si a náhle je dopravní zácpa.
V té jsem uvízl, jiná možnost nebyla. Ploužili jsme se 7 km přes hodinu
a půl. Důvody byly dva: silnice se opravovala a zbyl jen jeden proud. V
opačném směru, kde téměř nikdo nejel, byly proudy dva, takže to byla
jedna blbost.
Kolosální blbost byla ale na konci. Tam byla dopravní světla, která v
našem směru nechávala projet jen pár vozidel a napříč, kde to nikdo
nepotřeboval byla zelená pořád. U křižovatky stála dvě policejní auta a
policajti okolo nich. Takže se nikdo neodvážil přejet na červenou.
Policajty také nenapadlo stoupnout si do křižovatky a nechat nás
projet! To je také Afrika.
Teď bylo potřeba jet skutečně rychle, nejmíň stočtyřicítkou na dálnici,
kde je povoleno 120. Začalo se stmívat, pak byla tma. Vidím někoho před
sebou mávat světly. Zastavím, policie.
"Překročil jste povolenou rychlost." - "To je možné, spěchám na letiště."
"Ukažte mi letenku." - "Tady, podívejte se."
"Jel jste 140, pojďte se podívat na přístroj." - "Já vám věřím."
"Musíte to vidět." - "Tak dobře, ale já musím jet."
"Ukažte mi řidičský průkaz." - Vytáhl jsem kopii.
"Je trestné kopírovat řidičák." (Nevím, jestli je to pravda.) "Kde máte originál?" - "V Kapském Městě."
"Jak to, že vám dali razítko, když neviděli originál?" - "Chtěli mi udělat mi radost."
"Víte, že jste udělal chybu?" - "Já dělám mnoho chyb!"
"Za rychlost 140 je pokuta 375 randů, podívejte se tady v knize." - "Budu muset zaplatit, ale hlavně už musím jet."
"Chcete platit pokutu?" - "Nechci."
"Tak jeďte!" - "Děkuju."
Celá příhoda mě tak rozesmála, že jsem se smál celou zbývající cestu na
letiště, jel jsem ovšem zase nejmíň stočtyřicítkou.
Malý Hyundai jel dobře, jen ke konci, těsně před letištěm, začal vydávat
mechanické zvuky, které tam dřív nebyly.
Březen 2011
Smutná příhoda s myší
Je otázka, jestli to byla myš nebo krysa, anglicky se to líp vypravuje, když je to krysa, česky když je to myš. Byla dost malá, jako myš, ale měla dlouhý ocas, jako krysa. Léta měla hnízdo někde v haldě kamenů za garáží a živila se tím, co bylo na kompostu. Jeden čas byla ve střeše, v době, kdy tam ještě mohli hnízdit ptáci, žrala jim mladé. To bylo rámusu! Pak zase dostala rozum. Často jsme ji viděli na dvorku, nebo jak běží po hraně betonového plotu.
Asi se rozhodla, že na penzi půjde do našeho domku. Nejdřív zkusila kuchyň. To jsme poznali, když jablko na stole připravené pro Andreu bylo do rána ohryzané. Vyhnal jsem ji sprejem proti hmyzu, kterým jsem stříkal za ledničku, sporák a volně stojící skřínku.
Druhý den sedím v bývalém Rudolfově pokoji, což je teď moje kancelář a zároveň Shanino a Andrejčino skladiště. Něco šramotí, ztuhnu, po podlaze přeběhne myš. Nastala panika, protože bylo úplně beznadějné najít ji v tom skladišti. Tak jsem použil sprej, který se zmačkne a postaví na podlahu a nechá celý vyprázdnit. Říká se mu 'fogger' (česky to neumím). To myš vskutku zabilo. Po několika dnech jsme otevřeli dveře a moucha masařka nám ji pomohla najít v otevřené krabici s vlnou. Bylo mi jí líto.
Říjen 2010
Úrazy v roce 2010
Bolí mě teď jenom rameno, hlavně v noci, to mám z motorky. Jezdili jsme s Blaničkou do Maďarska a Jugoslavie. Léčil jsem si to tím, že jsem polykal Omega 3 a žahal si ruce kopřivami. K ničemu to nebylo. Naštěstí jaro je tady, tedy léto, jaro je tu k nerozeznání - kromě květů v Namaqualandu a na našem trávníku. Během roku to bylo horší, měl jsem tři úrazy:
Po novém roce jsem si dost zle poranil pravou nohu. Narazil jsem ve tmě do konce kovového bidla na čistění bazénu, které jsem z něho nechal trčet. Chodit jsem mohl, jen to strašně vypadalo. Skoro jsem šel k doktorovi, ale Shani mi to rozmluvila.
Měl jsem bouli téměř uprostřed holení kosti (ne úplně vpředu, trochu stranou dovnitř) a brzy po úrazu mi značně otekl kotník, jak to steklo nohou dolu a na vnitřní straně paty pod kotníkem se vytvořila velká, téměř černá skvrna. Bolelo to jen na dotek (to ale pořádně).
V polovině března jsem si poranil stejnou nohu! Během vyučování na univerzitě za mnou přišel černoch, proč že jsem mu dal nedostatečnou! Za výkresy dostal jen maličko přes minimum, ač velká většina studentů dostala mnohem víc. A to minimum jsem mu pak ještě musel zredukovat, protože nepřiložil důkaz, že odevzdal první část úkolu. Asi se na mne zlobil a šel si stěžovat k nějakému šámanovi, protože cestou z univerzity jsem uklouzl a celou vahou jsem se postavil na palec na noze, čímž jsem si ho značně pohmoždil, ale nezlomil. Asi dal šámanovi málo peněz...
Pak jsem si palec dvakrát nakopl. Nejdřív týden po úrazu a bolelo to strašně. Hrál jsem tehdy na zahradě kopanou s Tessou a kopl jsem do země. Pak ještě jednou doma na schodech. Protože Seelan miluje fotbal, Tessa kope velice dobře.
Když jsem skoro 3 týdny v jednom kuse známkoval výkresy, udělal jsem si přestávku a začal jsem tím bidlem čistit bazén. Při tom jsem uklouzl a jak je člověk blbý, místo abych bezbolestně spadl do bazénu, nahnul jsem se v tom zlomku vteřiny na druhou stranu, ven, a narazil plnou vahou stranou stehna na hranu bazénu.
Bolest byla horší, než holeň a palec, skučel jsem, což se mi nelíbilo, ale nemohl jsem přestat. Povrchově jen mala oděrka, ale svaly a kost pohmožděné strašně. Měl jsem temně rudé koleno a téměř černé fleky na vnitřní straně stehna a vzadu na noze pod kolenem. Jinde byly zelenožluté plochy. Na místě nárazu byla podlouhlá podlitina asi 13 x 7 x 1,5 cm.
Zpočátku jsem kulhal, protože při chůzi se svaly třesou a to bolelo. Pak to bolelo, když jsem seděl a zvednul se, ale nejvíc v noci, kdy je noha delší dobu v klidu a když jsem ji natáhnul, nebo ohnul, dostal jsem křeče, ne normální (na zadní straně stehna), ale vpředu, v různých částech svalů, velice lokalizovaně, zato intenzivně. Pak celá noha bolela, takže jsem poprvé po desítkách let bral prášky proti bolesti, abych mohl spát.
Když se to vleklo řadu týdnů, šel jsem k doktorovi. Ten injekční stříkačkou vytáhl z podlitiny spoustu růžové kapaliny a při druhé návštěvě po týdnu už ne tolik žluté kapaliny. Také mi nařídil nosit na noze elastický pás, aby se tam další kapalina nehromadila.
Že mě bolely svaly na druhé, vnitřní straně nohy doktor svaloval na poškozený nerv, který se hojí jen pomalu. To bylo zajímavé: nejdřív jsem kulhal, protože to bolelo na pohmožděné straně, pak nebolelo nic a nakonec to, ale míň, bolelo na vnitřní straně.
Jsem naprogramovaný, že jako "o nic nejde", na nějaké modřině nebo škrábnutí nezáleží. Měl bych prostě dávat víc pozor, nebýt svým založením nepozorný. Jo v Tatrách, tam jsem dával pozor, však jsem také nebyl pojištěný.
Září 2010
Dodatek 23.5.2011: Když jsem včera zase uklouzl a zahučel do bazénu, moje první myšlenka bylo, že to není tak studené. To se dá vysvětlit tím, že jsem byl v teplácich.
Druhá byla, že jsem si možná vzal ponaučení a spadl hladce do vody. Ne tak úplně, odřel jsem si koleno a dlaň a maličko předloktí - pořád nic proti tomu, co se stalo vloni.
20.6.10
Můj bratr Pavel ve Švédsku je nemocný. Odvezli ho do nemocnice s pásovým oparem v obličeji. Velice ho to vzalo. Je mu 81.
20.7.08
Fanous ma nezhojenou prasklinu na palci, protoze ma diabetes. Dava si mast s penicilinem. Bab.prof mela nezhojeny strup na hrbetu ruky,patrne vlivem cukrovky. Alesek to ozaroval horskym slunvem. Pozdr.Pavel.
16.12.05
Teď jsem ale asi skončil, až na malé výjimky, s karierou redigování učebnic. Nakladatelství mi nabídlo 21500 randů za další učebnici, já chci 25000 (zhruba 100 000 Kč) a tím to končí. Je to z jejich strany hloupé rozhodnutí, ale udělala ho hloupá redaktorka, tak není divu.
Těch 25000 tisíc jsem vystřelil od boku, myslel jsem si, že bych s nimi mohl smlouvat a případně vzít míň. Jenže pak jsem si vzpomněl, jak mě to ničilo a rozhodl jsem se, že dobře, 25 tisíc jsem jim nabídl, tak to dodržím, ale za míň to dělat nebudu. Za 25 t. to budu brát jako službu černochům, aby se trochu naučili technologii.
Posledních několik týdnů jsem většinou neredigoval, překládal jsem do angličtiny dlouhé dokumenty o kontrole kvality při výrobě koberečků pro automobily Škoda. Asi je chce někdo vyrábět v Durbanu. Zase to byla strašná rychlovka.
Carlien je na Ceylonu (Šri Lanka), což je dost nebezpečná země, dělá mi to starosti.
Asi z toho všeho jsem si trochu zapanikařil. Přestal mi náhle fungovat žaludek, což mě vystrašilo, protože jsem měl obavu o ledviny, že nedostávají dost tekutiny (ležela mi v žaludku). Šel jsem proto k doktorovi. Důkladně mě prohlédl a zjistil jen krev v moči. Krevní zkoušky pak byly také v pořádku, prý mám jen jíst méně cukru. Žaludek se srovnal, ale bratr Pavel mě varoval, že tak začaly jeho potíže, které po delší době vedly k odstranění jedné ledviny (což se ukázalo správným, protože byla rakovinová). Doktor takovou spojitost s podrážděným žaludkem neviděl, mám jen přilít ma další zkoušku moči za pár týdnů a pak se uvidí.
Také jsi mě zaskočila svou otázkou a stále nevím, jak Ti odpovědět. Jak víš, můj otec byl sociální demokrat od roku 1919, v roce 1948 byl 'splynut' s KSČ a už tam zůstal. Přesto jsme v místě bydliště byli považováni za buržousty, o tom je hodně v té knížce. Jak se mnou bylo zacházeno jsem bral jako že je to normální. Mne do strany nevzali, ale nezávisle na tom, i když snad dost brzo potom, možná to bylo několik let, jsem začínal, podle mého názoru, chápat podstatu systému a z přesvědčeného komunisty-nestraníka jsem se stal členem KANu - to bylo v Tvé době. Cítil jsem se podveden a byl bych býval ochoten udělat cokoli pro zničení režimu.
Levičáctví ve mně zůstalo, antikomunismus také. Kapitalismus považuji za nesmyslný, s tím, že vidim, že na rozdíl od socialismu funguje. Globalizace mi nahání hrůzu svou dravostí. Nemám rád pány, ať komunistické nebo kapitalistické, proto jsem neudělal karieru (a nenaučil se hrát golf). Mám raději obyčejné lidi a štve mě, jak je s nimi někdy nakládáno. Na rozdíl od mnohých mi jednotliví komunisté nevadí. Třeba měli dobrý důvod vstoupit do strany. Ti mnozí, kteří je nenávidí, dost dobře nevědí, koho nesnášejí: každého, kdo byl kdy v KSČ, nebo kdo je ve straně dnes?
Těžko říct, koho volit. Já rozhodně komunisty volit nebudu. Nemyslím, že jsou nebezpeční, ale ulpívají příliš na tom, co bylo za totáče dobrého. Vidí to ideologicky, místo aby jim šlo o prostého člověka, prostě se nezměnili. Zatím jsem volil lidovce, protože se mi nejvíc líbil chudák Lux i někteří moravští senátoři.
