Kdo byl pro mne můj tatínek? Už v průběhu jeho nemoci, kdy jsem se s ním v podstatě loučila a ztrácela ho takového,
jakého jsem ho znala, v době, kdy jsme se spolu procházeli a on už nevěděl, že jsem jeho dcera, jsem často vzpomínala
na to, co jsem s ním prožila.
Byl to velice vzdělaný člověk, a hodně mi toho předal, například lásku k francouzštině, kterou se nyní
živím. Vedl mě ke vzdělanosti a k zájmu o to co se děje, často mi vystřihoval články z novin o něčem,
co by mě mohlo zajímat. Díky němu jsem se již v mládí seznámila s vážnou hudbou, ráda
jsem s ním chodila na koncerty. Když jsem byla malá, přestože nebyl příznivcem sportu, byl ochotný jít
se mnou v sobotu dopoledne bruslit, což pro něho znamenalo stát hodinu na mrazu, protože on nebruslil. To stejné platilo
o ježdění na hory.
Další vzpomínku, kterou mám, je jeho velká dobrota a ochota pomáhat druhým. Rád chodil
navštěvovat staré lidi, pamatuji si, že když jsme jeli na hory, museli jsme se zastavit v jednom domově důchodců, protože
tam někoho znal a chtěl ho navštívit. Jedné paní dokonce jednou donesl do domova důchodců rádio, aby měla
aspoň co poslouchat. To bylo na něm obdivuhodné. Když si rodiče koupili auto, to co si pamatuje maminka, je hlavně to, že
řekl: "Budu moci zavést babičku do Kojetína a když bude něco potřebovat..."
Toto léto přišel velký zvrat v jeho nemoci, byl neklidný, bál se, měl pocity úzkosti, ale pořád
nám opakoval: "Mám tě moc rád." Za všechno děkoval a vždy se usmál. To byli pro mě silné
okamžiky. Cítila jsem spoustu lásky, i když to nebylo jednoduché. Za tuto zkušenost jsem velmi vděčná. Dal
mi toho opravdu hodně. Uvědomila jsem si, co je v životě podstatné, a moc bych si přála být na konci
tohoto pozemského života tak plná lásky a dobroty, jak byl on.