Petr Vavruch: Cvičené opice
Neviditelný pes, duben 2002. Vyřazeno z archivu NP v r. 2006
Slušně oděný muž se mě na ulici zeptal, jestli vím, kam jdu. Odpověděl jsem, že vím. Spíš se měl zeptat, jestli vím, jak se tam dostat! Byl jsem uprostřed zoufale chudého předměstí Kuala Lumpur, od mého luxusního hotelu asi 300 metrů, ale oddělen od něho vysokou zdí, o jaké se Matiční ulici nezdálo.
Když jsem vystoupil z nádherné podzemky, ta by se nám v Africe
líbila ale nemáme tolik peněz jako Malajsie, stanice měla být
podle mapy hned za hotelem, kam jsem se vracel po důkladné prohlídce
muzeí ve městě. Jenže tam byla ta zeď. Vrátil jsem se do podzemí, ale východ na druhou stranu zdi tam nebyl. Tak jsem šel podél zdi doprava
až k ostnatým drátům, které mi velice účinně zabránily v pokusu
přeskočit strouhu. Zkusil jsem ostnatý plot obejít, ale byl zřejmě
nekonečný, vzal jsem to tedy mezi chatrčemi na nějakou hlavní
ulici, která povede ven, jenže tam žádná nebyla.
Chudoba na mne zírala ze všech stran, ale ne špína, ani nějaký
zvláštní nepořádek. Také jsem se cítil vcelku bezpečně, mnohem
bezpečněji, než v podobné situaci třeba v Americe, o Africe ani
nemluvě. Žádná velká aktivita, ale to se v tom horku nedalo čekat.
Zeptal jsem se muže, který seděl na zápraží, jestli se tím směrem
(mířil jsem zase nazpět ke zdi) dostanu ven. Ano, pokýval
povzbudivě. U zdi jsem zahnul doleva, přece té zdi, byť v
nedohlednu, musí být někde konec! Dohnal mě na motorce, viděl,
kam jsem zahnul. Prý nemám blbnout a mám se vrátit doprava na stanici
podzemky. Ani nevím, jak mě dostal za sebe na motorku a silou
stovky kubíků mě dopravil do bezpečí.
Jel jsem tedy ještě jednu stanici, ale tím vším jsem se zdržel a začátek automobilového Grand
Prix v Sepangu jsem neviděl podle svého plánu v pohodlí hotelového pokoje, ale na obří
obrazovce v dvouvěžovém mrakodrapu (v době zrodu nejvyšším na
světě) společnosti Petronas - která nás, následovníka jihoafrické filiálky koncernu Mobil Oil,
před několika lety koupila.
Mám rád začátky Grand Prix, kdy se všechna auta nakupí
do první zatáčky, narazí do sebe, letí vzduchem, pak se zarývají do
štěrku, a kolem toho letící utržená kola, kusy karoserie, a pak nehybný jezdec
upoutaný v sedadle...je vážně zraněn? - vzrušení náramné! Zbytek
Grand Prix už jenom pořád jezdějí dokola a občas se některému začne
kouřit z motoru, což je mu signálem, aby vylezl z vozu a s volantem
v ruce se došoural do svého depa.
Tentokrát byl začátek slibný. Michael Schumacher se ocitl na
posledním místě, radoval jsem se. Skoro mě mrzelo, že jsem lístek na Grand Prix,
vcelku potají abych nikoho neurazil, vrátil a šel se místo toho podívat na
muzeí. O mé neúčasti v Sepangu jsem pak každému úspěšně
lhal, moji kolegové, kteří to strašné vedro, žízeň, nudu, hluk a
zmatek přečkali, mě kryli.
Závod skončil velkým úspěchem pro našeho majitele,
Petronas, jezdci týmu Sauber nezklamali a umístili se hned za
tradičně nejlepšími.
Pár dní před závodem Petronas seznámil naši výpravu se členy týmu.
Závodníci, Němec Nick Heidfeld a dvacetiletý Brazilec Felipe
Massa, který startoval poprvé, byli milí kluci. Zjistil jsem, že první podmínkou pro závodníka je, aby byl malé postavy, něco jako muší váha.
Pan Sauber, vzhledem docela obyčejný
chlapík, používal loňské motory Ferrari V10, což se ale nesmělo říkat,
motory se oficiálně jmenovaly Petronas. Pro Malajce je dojem ('image')
všechno!
Malajsie si v té době stavěla nové vládní město, ve zvlněné krajině cestou na
letiště. Viděl jsem budovy některých ministerstev a také velkou mešitu.
Budovy působily nepřirozeným dojmem, asi jako v Las Vegas,
rozloha a zřejmá nákladnost toho projektu byla ohromující. Bylo to na rozdíl od Las Vegas financováno zemním plynem, na který měl
výhradní právo státní podnik Petronas. Petronas také finančně
podporoval ztrátovou automobilku vyrábějící výborné vozy Proton,
ve skutečnosti Mitsubishi (to se také nesmělo říkat).
První návštěva Malajsie
Byla to moje druhá cesta do Malajsie. Poprvé jsem přijel na pozvání Petronasu sám. Na
letišti (jedním z nejmodernějších na světě) jsem se potkal s kolegou z JAR,
který jel do KL za jiným účelem a měl na letišti přistavené auto z
hotelu. Jenže z jiného hotelu, než mého a jeho řidič mě vzít do KL
nesměl. To už jsem si o Malajcích něco přečetl a tak jsem řidiči
položil přímou otázku: vezme mě do města nebo ne? Protože
Malajec považuje za neslušné říci ne, usadil jsem se v jeho voze a
on byl nakonec rád, že si bokem vydělal deset dolarů. (Dnes už na letiště jezdí rychlovlak, tehdy se trmácelo autobusem nebo drahým taxíkem.)
Druhý den po příjezdu jsme měli dlouhou, několikahodinovou schůzi, kde mě
seznámili se situací. Patrně mi řekli, co ode mne očekávají, totiž
že mám přesvědčit zákazníka, že jsem špičkový, všeho znalý
odborník. To se mi příčí, tak jsem tento nejdůležitější požadavek nejspíš nevnímal.
Odpoledne jsme přeletěli moře do druhé části Malajsie,
na Borneo do Kuchingu.
Překvapila mě velice důkladná pasová kontrola s ostřejším výslechem, než
když se člověk chce podívat na krásy Londýna - vždyť to byl jen
vnitrostátní let! Nicméně slovo Petronas, dojná kráva Malajsie,
zapůsobilo a dostal jsem zvláštní razítko, že smím na Borneo, ale
že nesmím...už ani nevím co.
V noci jsem si vyběhl z hotelu, ale
hloupě v dlouhých kalhotách, což bylo k nevydrženi, tak jsem se hned vrátil
a koupal se v bazénu mezi palmami pod hvězdnou oblohou. Rád
na to vzpomínám.
Ráno jsme letěli dál, bohužel jen půl cesty, hostitelům se nepodařilo
sehnat letenky. Zbytek cesty do Bintulu, asi 200 km, jsme jeli
taxíkem s nefungující klimatizací, zato se šoférem, který by
si víc vydělal šílenou jízdou ve filmu. Jeho specialitkou bylo předjíždění na úzké silnici před vrcholem kopce.
Pojedli jsme v typické restauraci široce otevřené do ulice, jen o trochu chladnější, než na přímém
slunci. Zeptal jsem se svých malajských kolegů, jestli jim vadí, že jím levou, čistou rukou, jak mě to učil můj otec. Vadilo jim to tak moc, že jsem to
vzdal a jedl pravou.
Zákazník nás nepustil do provozu, takže jsem stroje, se kterými byl
problém vůbec neviděl. Zato mi hned v úvodu oznámil, že olej pění,
což byla pro mne novinka, moji hostitelé se o tom během dlouhého
schůzování vůbec nezmínili! Vytvořil jsem si teorii, co se asi stalo,
jenže byla tak odsuzující vůči mým hostitelům, kteří ten olej
zákazníkovi dodali, že jsem nepovažoval za vhodné přednést ji
zákazníkovi bez předběžného projednání s hostiteli. Čímž jsem je
zklamal na plné čáře, protože jsem zákazníkovi na místě
nepředvedl, že jsem špičkový odborník! Po návratu do JAR jsem
udělal menší průzkum a napsal krátkou zprávu, ale mé hostitele už
to přestalo zajímat a komunikace ustala. Rozebírat to dál by
znamenalo ztrátu tváře, což je nepřípustné.
Druhá návštěva Malajsie (pokračování)
V pondělí po Grand Prix nás odvezli na východní pobřeží k
Jihočínskému moři na třídenní konferenci, na které jsem měl pár
přednášek. Také jeden z dodavatelů olejových přísad přednášel.
Projevil naprosté nepochopení malajské mentality a snažil se jim
doporučit, aby ignorovali nejnovější normu motorových olejů, protožúspěšněe
je nevhodná a zbytečná pro místní klimatické podmínky. Co to, aby
Petronas neměl olej podle nejnovější normy?! Dodavatel už asi
dlouho dodavatelem nebude!
Zajímavější byl odpolední program. Zavezli nás do vesnice, kde
cvičené opice shazovaly kokosové ořechy do sítě pod stromem.
Opice* byla na dlouhém provazu, aby ji náhodou nenapadlo zůstat
na stromě. Předníma nohama se držela a zadníma otáčela ořech
tak dlouho, až se utrhl. Vesničan ořech mačetou otevřel a turista
pil stéblem kokosovou šťávu a kusem skořápky vydlabával
kokosovou hmotu. Spokojenost byla všeobecná, opici nevyjímaje.
Časně ráno jsem se koupal v moři tak teplém, že bylo stejně
příjemné vlézt do něho, jako z něho konečně, prosolený a
vyčerpaný vylézt. Krátká procházka po nádherné pláži od jednoho
vyplaveného kokosového ořechu k druhému a zpátky. Ač hned před
hotelem, nikde ani človíčka...
* Fotka není moje
Nahoru
Upisecke
