Co všechno se skrývá pod pojmem Velikonoce?
Dnes je chápeme jako křesťanskou oslavu, která se nenápadně prolíná s velmi silně zakořeněnými pohanskými zvyky, oslavujícími znovuprobuzení přírody k životu po dlouhé zimě. Jsou to tedy svátky radosti, počátku úrody a naděje, kterou by mělo následující období lidem přinést.
Oslavy Velikonoc sahají daleko do minulosti. Vycházejí z židovské slavnosti zvané pesach - uchránění (odtud řecké a ruské pascha) na počest vysvobození Židů z egyptského otroctví.
Křesťané se však svou oslavu Velikonoc od židovského svátku pesach snažili odlišit a v jejich pojetí se slaví zejména Kristovo zmrtvýchvstání.
S obdobnými svátky se setkáváme i u pohanů, kteří v tu dobu slavili příchod jara. Jejich oslava byla provázena velkým množstvím zvyků a rituálů, které s v jen málo pozměněné podobě dochovaly do dnešních dnů. Etymologický význam slova Velikonoce je možné vysledovat ve výrazech "veliká noc" - noční slavnost (dochovala se u východních církví). Německé a anglické pojmenování Velikonoc - Ostern a Easter - připomíná starogermánskou bohyni jara a plodnosti Ostaru, jejímž protějškem byla slovanská Vesna.
Stanovení data Velikonoc
Na Nikajském koncilu r. 325 bylo rozhodnuto, že Velikonoce mají připadnout na první neděli po prvním jarním úplňku po jarní rovnodennosti. Jejich datum tedy kolísá mezi 22. březnem a 25. dubnem, jsou pohyblivým svátkem. Nejpozdější Velikonoce byly 25. dubna v roce 1943, nejčasnější Velikonoce byly 22. března v roce 1818. První tabulky v českých zemích s výpočtem Velikonoc sestavil známý pražský hvězdář Jan Kepler.
Velikonoce jsou v Čechách vyvrcholením 40 denního postního období, které přichází po veselém masopustu a začíná Popeleční středou. Popeleční středa je poslední středa před 1. nedělí postní. O Popeleční středě se světí popel z ratolestí, které byly posvěceny minulý rok na Květnou neděli. Tímto popelem činí kněz věřícím na čele kříž se slovy: "Pomni člověče, že prach jsi a v prach se obrátíš."
Na Popeleční středu se nesmělo příst a šít - věřilo se, že by slepice nenesly vajíčka, podebíraly by se prsty, kulhaly by krávy a žáby by žraly na poli len. Nesmělo se ani štípat dříví - aby se sekera později nesvezla z nohy. Ani drát peří se nesmělo - štípaly by blechy.
Proč se říká Zelený čtvrtek, Velký pátek nebo Bílá sobota
Poslední týden postu se nazýval Pašijový, Svatý, též Veliký. Hned po Květné neděli začíná v domácnostech velký úklid a přípravy na velké svátky.
Těžiště Velikonoc je v následujících třech dnech: Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílá sobota, které jsou od II. vatikánského koncilu pojaty jako jeden celek - Triduum sacrum - svaté třídenní. Velikonoce vrcholí slavností Zmrtvýchvstání Páně na Bílou sobotu nebo jako noční slavnost vyústí na Hod boží velikonoční.
Zelený čtvrtek je snad odvozen od zeleného mešního roucha, které se v tento den užívalo. Toho dne se měla jíst zelená strava (špenát, kopřivy, různé druhy zelí) aby byl člověk celý rok zdravý. Naposledy zazní kostelní zvony, pak umlknou až do Bílé soboty = odlétají do Říma. Místo zvonů se ozývají klapačky a řehtačky. Ze země se rámusem vyhánějí zlé síly, které moří mladé osení. Děti s velkým nadšením procházely krajem s nejrůznějšími klapačkami a řehtačkami, s pojízdnými drnčícími trakaři - magickými
napodobeninami pluhů. Lidé se omývali rosou nebo v potoce, pojídali pečivo pomazané medem, tzv. jidášky. Při mši na Zelený čtvrtek omýval biskup a řeholní představení nohy 12 starcům, stejně jako
Kristus apoštolům při Poslední večeři.
Velký pátek (Bolestný, Tichý) je dnem hlubokého smutku.V noci ze čtvrtka na pátek je Ježíš vyslýchán, v pátek pak
odsouzen ke smrti na kříži a ukřižován. Nekonala se mše a při bohoslužbě se pouze četly texty a zpěvy. V
kostelech se upravoval "Boží hrob", předváděly se pašijové hry. Procházela se křížová cesta na památku
Ježíšova utrpení a bolesti. Tento den lidé vstávali před východem slunce, aby se omytím v potoce či řece
uchránili nemocí a bolestí.
Věřilo se, že se země otevírá, aby vydala poklady. Ten den se podle pověsti otevíral i památný Blaník.
Byl to den bez práce, nepilo se mléko, nejedla se vejce, kuřáci nekouřili, chlapci vrkali a klepali ve tři
hodiny odpoledne. Tento den se nesmělo prát, neboť pradleny říkaly, že by namáčely prádlo do Kristovy
krve - Velký pátek je svátkem vody.
Pátek byl také dnem čarodějnic - lidé věřili, že kdyby čarodějnice
získala nějaký jejich předmět (pramen vlasů, kravské chlupy, hrnek mléka), mohla by je pomocí takového
vontu uhranout, naplnit ho zlou energií a kletbou a ukrýt ho někde ve stavení nebo v chlévě
- pak by se začaly dít hrozné věci - lidé by onemocněli, krávy by dojily krev, ovocné stromoví by zasychalo.
Poslední postní den byla Bílá sobota (Veliká, Provodní), kdy bylo Ježíšovo tělo sejmuto z kříže a uloženo
do skalního hrobu. Po stránce liturgické setento den konala jen noční bohoslužba - tzv. vigilie (bdění).
Dopoledne se před kostelem pálil a světil oheň (pálení Jidáše), který si hospodyně odnášely na polínku domů, chlapci naposledy hrkali s koledou. Večer všichni v kostele vítali Krista, jenž vstal z mrtvých. Z "Božího hrobu" se vyzvedla monstrance s Nejsvětější svátostí a Kristova socha nebo obraz, které se nesly ve slavném průvodu vzkříšení. Vrcholí - vigilie. Přichází Veliká noc, po níž vznikl název celých svátků, při níž se oslavuje Zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Zvony se vracejí z Říma. Také se omývaly obličeje sněhem nebo studenou vodou - aby byli lidé po celý rok zdraví.
Tak jako se chodí o Vánocích na jesličky, chodili se Pražané před 100 lety dívat na Boží hrob připravený vojáky v kostele u Prašné brány (dnes zrušen). Hrobem byla umělá skála, v níž leželo Kristovo tělo, kolem stály čestné stráže a byly rozmístěny různé zbraně, dělové koule. Po církevní slavnosti byla vystřelena
salva a následovala přehlídka s doprovodem pražských vojenských hudeb.
Boží hod velikonoční - 1. neděli velikonoční se světily velikonoční pokrmy - beránek, mazanec, chléb,
vejce a víno, které měly připravit po dlouhém půstu tělo na návrat k tučnější stravě. Kdokoli přišel do
stavení, musel dostat kus posvěceného pokrmu. Jedla se velikonoční nádivka, skopové a jehněčí maso a
holoubata, předem posvěcená v kostele.
Den vzkříšení Ježíše Krista - Slavnost Zmrtvýchvstání Páně
O Velikonočním pondělí, zvaném také Červené (podle darování červeného vejce), Mrskaný pondělek,
Pomlázkové hody, se nekonaly liturgické úkony, chodilo se však na pomlázku, původně ještě pohanský
magický obřad k zajištění plodnosti a zdraví, jehož se účastnili dospělí - muži z žen čerstvými metlami (pomlázkami) vyháněli nemoci a polévali je mocnou živou vodou
- za tuto službu se jim ženy odměňovaly zdobenými vejci jako příslibem skrytého, budoucího života. Někteří odborníci se domnívají, že šlehání a
polévání žen je vlastně symbolickým aktem oplodnění.
Později se stal tento den hlavně zábavou pro děti, mládež ale i dospělé. Dodnes mládenci chodí za děvčaty
dům od domu s vlastnoručně vyrobenými nebo koupenými pomlázkami splétanými z různého počtu
vrbového proutí, které jsou na koncích zdobené pestrobarevnými stuhami. Malí i velcí koledníci dostávají
od vyšlehaných dívek zdobená vajíčka, malé sladkosti nebo velikonoční perníčky. Zvláštní pozornost si
zaslouží i rýmované říkačky "velikonoční koledy", které obvykle celý rituál koledování provázejí. A tak se
"koleda" říká tomu, co si koledník vykoleduje, samotné obchůzce, ale koleda je zároveň i zmíněná
říkanka. Koledování (vánoční i velikonoční) se církev snažila zakázat, ale bez úspěchu
- tento pohanský zvyk byl a je mezi lidmi příliš hluboce zakořeněný.
Převzato z Krajanských listů
Velikonoce - po stopách Ježíšových
Velikonoce jsou nyní nejvýznamnější křesťanský svátek, který je oslavou zmrtvýchvstání Ježíše Krista. K tomu podle křesťanské víry došlo třetího dne po jeho ukřižování.
Kristovo ukřižování se událo kolem roku 30 či 33 v blízkosti významného židovského svátku pesach, který je památkou vysvobození Izraelitů
Mojžíšem z egyptského otroctví. Tak jako Letnice jsou tedy původně svátkem židovským a do roku 325 se slavily ve stejný den jako svátek židovský.
U Slovanů a Germánů splynuly jejich lidové oslavy s pohanskými slavnostmi jara (pohanský název Easter), jimiž bylo oslavováno procitnutí přírody ze zimního spánku, čímž do jejích lidových oslav přešly v germánském a slovanském prostoru mnohé původem pohanské zvyky.
Historicky lze symboly Velikonoc vystopovat jako univerzální symboly jara a plodnosti například až do starověkého Egypta, kde zelený Chonsu, syn beraního Amona, stvořitelsky oplodní Kosmické vejce.
V užším pojetí se Velikonocemi míní pouze slavnost Zmrtvýchvstání Páně neboli Vzkříšení Krista (Boží hod velikonoční), resp. její vigilie na Bílou sobotu ("velká noc"), v širším pojetí se jimi myslí Velikonoční triduum (přičemž období od Zeleného čtvrtka až do sobotní vigilie je vlastně součástí postní doby, tedy ne doby velikonoční, toto pojetí je tedy terminologicky ne zcela správné), v nejširším smyslu pak celá doba velikonoční, tedy padesátidenní období od neděle Zmrtvýchvstání do letnic.
V západní křesťanské tradici neděle Zmrtvýchvstání připadá na první neděli po prvním jarním úplňku po rovnodennosti, tedy na měsíc březen či duben.
Nejstarším svědectvím o slavení křesťanských Velikonoc může být zmínka v listech apoštola Pavla.
Nejstaršími mimobiblickými doklady jsou pak spory 2. století o datum slavení "Velikonoc" a spis Peri Pascha Melitona ze Sard z 2. století.
Slavení Velikonoc se tedy v církvi objevilo velmi brzy a již od počátku je významově provázáno s židovskou oslavou Pesachu, jejíž prvky dodnes v sobě nese. Ježíšovo projití smrtí a vzkříšení křesťané chápou jako naplnění starozákonního obrazu přejití Izraelitů Rudým mořem při odchodu z Egypta. Oslava Velikonoc tradičně trvá celých padesát dní, které vrcholí svátkem Seslání Ducha svatého – letnicemi. První týden Velikonoc se nazývá velikonoční oktáv.
Vzkříšení Ježíše je pro křesťany centrálním bodem jejich víry, smrt pro ně není konec, ale nový začátek nového života, a proto se o Velikonocích zvěstuje, že život zvítězil nad smrtí, pravda nad lží, spravedlnost nad nespravedlností a láska nad nenávistí. V rané církvi se Velikonoce slavily zprvu v den židovského svátku pesach. Ještě dnes se považuje křesťanská slavnost velikonoční noci také za vzpomínku na "Starou" smlouvu.
Na velikonoce se křesťané připravují 40ti denním obdobím nazývaným postní doba, které začíná Popeleční středou. Je to původně doba, kdy lidé toužící přijmout křest (katechumeni) zintezivnili svoji přípravu. Ostatní křesťané se brzy připojili, aby si tak sami svou víru oživili.
Po velikonocích nastává velikonoční doba, která trvá 50 dní do svátků "Seslání Ducha svatého", kdy se připomíná další událost. Velikonocemi totiž nic neskončilo. Apoštolové se v dalších 40ti dnech setkávali se vzkříšeným Kristem. Při posledním setkání jim Kristus řekl, že již ho neuvidí, ale dostane se jim posily Ducha svatého. Což se stalo za dalších 10 dní.
Lidové zvyklosti atd. - strana 25 a další
Křesťanská symbolika
Vlastní velikonoce se slaví v tzv. Svatém týdnu, který začíná Květnou nedělí. Ve velikonočním období se nosí bílá barva, barva světla, čistoty. Barva, která připomíná roucha, která si oblékali nově pokřtění v prvotní církvi, aby symbolizovala nový život.
Datum velikonoc - historie vývoje křesťanské církve
Počátek křesťanského letopočtu je odvozen od památkou umučení - ukřižování a následného vzkříšení Ježíše Krista. V noci ze soboty na neděli se pak odehrál zázrak zmrtvýchvstání. Proto se ta noc nazývá Velkou nocí. A od ní je odvozen i český název velikonoce. O tom, co se tehdy odehrálo se zachovalo velmi málo historických pramenů a žádný z nich neudává přesné datum.
Velikonoce jako nejvýznamnější svátek křesťanské církve, ovlivňovaly řadu od nich odvozených svátků pohyblivých. Oslavy Velikonoc měly velice starou tradici, původem ještě z doby předkřesťanské. Navazovaly pravděpodobně na židovský svátek pesach (odtud latinské označení pascha), jenž byl památkou vysvobození Židů z egyptského zajetí. Pesach připadal na den prvního jarního úplňku (podle židovského kalendáře 14. Nisan).
Původně se svátek velikonoc slavil ve stejném období jako pesach; teprve I.nicejský koncil (325) stanovil, že velikonoce se musí slavit první neděli po jarní rovnodennosti a úplňku měsíce, odděleně od židovského svátku. Velikonoce se tak staly pohyblivým svátkem. Od 4. století se stalo zvykem, že věřící se na tento velký svátek připravovali čtyřicetidenním půstem (takzvaný velký půst od Popeleční středy do velikonoční neděle - Velké noci).
Velikonoce jsou pozůstatkem roku řízeného současně sluncem (slunovrat) a měsícem (úplněk), který je pohyblivý, což působí rušivě v pravidelném běhu juliánského a gregoriánského kalendáře. Od počátku se křesťané snažili oddělit Velikonoce od židovského svátku pesach, navíc propukaly spory o příslušné datum mezi Alexandrií a Římem.
Koncil nicejský (325) určil po delším sporu datum Velikonoc na neděli po prvním jarním úplňku. Tak se oddělily od židovského kalendáře.
Alexandrijský způsob výpočtu data Velikonoc byl nakonec v 6. století přijat obecně. Vychází ze zásady slavit velikonoce po jarní rovnodennosti (stanovené na 21. březen) v neděli po prvním jarním úplňku. Takto stanovená neděle velikonoční může být v rozmezí od 22. března do 25. dubna. Přesné tabulky pro určování Velikonoc sestavil již v 5. století patriarcha Kyrill, doplněné později římským opatem Dionysiem Exiguem a anglosaským mnichem Bedou Venerabilis.
Protože lidé dříve neuměli astronomicky vypočítat datum prvního jarního úplňku, je v Dionysiových tabulkách k jeho stanovení užito devatenáctiletého kruhu. Léta měsíčního cyklu , označovaná čísly od 1 do 19, jimž se pro jejich důležitost říkalo zlatá (numeri aurei), se ve středověku užívala i v dataci listin jako vedlejší časové určení. Vychází ze zásady slavit velikonoce po jarní rovnodennosti - 21.3. v neděli po prvním jarním úplňku. Takto stanovená neděle může být v rozmezí od 22.3. do 25.4. a pro určování data jsou různé tabulky.
Nejpozdější Velikonoce byly 25. dubna v roce 1943, nejčasnější Velikonce byly 22. března v roce 1818. První tabulky v českých zemích s výpočtem Velikonoc sestavil známý pražský hvězdář Jan Kepler.
Období předvelikonoční
V minulosti neméně důležitým obdobím bylo období předvelikonoční, které začínalo ihned po pochování basy na masopustu. Samotné pochování basy symbolizuje začátek čtyřicetidenního půstu, který začíná Popeleční středou a končí Velikonocemi. V tomto období se zapovídaly jakékoliv taneční zábavy a veselice. Bylo to období střídmosti. Každá neděle měla své pojmenování a byla spojena s určitým zvykem.
Pašije
Dějiny utrpení Ježíše Krista představují spolu se vzkříšením ústřední nauku křesťanství. Dějiny utrpení obsahují zatčení Ježíše v Getsemanech, výslech před synedriem (židovská velerada), bičování, korunování trním a odsouzení Pilátem, dále křížovou cestu, ukřižování, smrt a pohřeb. Dramatická inscenace dějin utrpení Krista v pašijových hrách byla ve středověku nejrozšířenější formou náboženského divadla.
V tomto období byly tyto neděle: Černá, Pražná, Kýchavná, Družebná, Smrtná a Květná. Postní doba byla obdobím zpytování svědomí, dobou střídmosti a omezování se v jídle a dobou zákazu zábav a svateb.
Popeleční středa
Od pondělka toho týdne, ve kterém jsou Velikonoce odečteme 40 dní a máme datum Popeleční středy. Je to začátek 40 denního postního období. O Popeleční středě se světí popel z ratolestí, které byly posvěceny minulý rok na Květnou neděli. Tímto popelem činí kněz věřícím na čele kříž se slovy: "Pomni člověče, že prach jsi a v prach se obrátíš." Na Popeleční středu se nesmělo příst a šít - věřilo se, že by slepice nenesly vajíčka, podebíraly by se prsty, kulhaly by krávy a žáby by žraly na poli len. Nesmělo se ani štípat dříví - aby se sekera později nesvezla z nohy. Ani drát peří se nesmělo - štípaly by blechy.
1. neděle postní (Invocabit)
Černá neděle: Týden před Pražnou, ženy oblékaly černé šátky, matky pekly v noci preclíky, aby to děti nevěděly a pak je věšely navléknuté na vrbovém proutku do zahrady - děti věřily že jim je nadělila liška, někdy také Pytlová, Pučálka nebo 1. Liščí neděle.
2. neděle postní (Reminscere)
Pražná neděle: Týden před Kýchavnou, pražila se obilná zrna, z nichž se připravovalo jídlo pražmo a polévka praženka.
3. neděle postní (Oculi)
Kýchavná neděle: Týden před Družebnou, lidé si přáli navzájem, aby nekýchali, neboť věřili, že kýcháním začíná mor - zdravili se navzájem "Pozdrav tě Pánbůh! a Pomáhej Pánbůh!"
4. neděle postní (Laetare)
Družebná neděle: Týden před Smrtnou, družba spolu se ženichem chodívala tuto neděli do domu, kam chtěli o pomlázce přijít na námluvy, také Družbadlná nebo Družbadlnice, Liščí, Středopostní, Růžová.
5. neděle postní (Judice)
Smrtná neděle: Týden před Květnou, ze vsi se vynášela slaměná Smrtka (Mařena, Mořena, smrtholka, Morena, Čaramura) - loutka ze slámy, která se házela za vsí do potoka.
Chození se Smrtkou
Na Kyjovsku byla důležitá tzv. Smrtná neděle (neděle 14 dní před Velikonocemi), kdy po vsi chodila děvčata s ozdobenou májkou dům od domu a koledovala. Jedno děvče neslo májku, druhé košíček, do kterého ukládalo darované jídlo. Po vsi tak mohlo chodit i několik skupin děvčat.
Tím se liší od chození se Smrtkou tak, jak ji známe např. z oblasti Horňácka, kde všechna děvčata ze vsi jdou vyprovodit Mořenu ze vsi ( velkou slaměnou do kroje oblečenou figurínu), kterou nakonec házejí do potoka, aby konečně zima odešla a přišlo tolik očekávané jaro. První zastávkou děvčat na Kyjovsku při tomto koledování byl dům kmotrů, teprve potom obcházela další domy v obci. Po skončení obchůzky se stromek hodil do potoka. Tohoto zvyku se zúčastnila pouze děvčata z chudších rodin, selská děvčata nikdy.
Berany - jiná forma pomlázky
V sobotu před květnou nedělí začínala horečná práce na vytváření tzv. beranů, které byly někdy až tři metry vysoké. Jejich výroba spočívala v omotávání lískových prutů jedlovým chvojím, které byly nahoře ukončeny rozvětvením, velice pestře ozdobeným fábory z krepového papíru. Mládež nemohla dospat do nedělního rána, kdy se šlo s berany na "ranní" do kostela. Nevadilo, že cesta byla dlouhá, nikomu se to nezdálo daleko.
Cesta se samozřejmě neobešla bez klukovského škádlení, které spočívalo v tom kdo komu kolik svým beranem utrhne fáborů. Po posvěcení v kostele se zase odnesly domů, hospodář obcházel všechna svá pole a do každého na pokraji zasunul pár větviček z posvěceného berana, aby byla v nastávajícím roce požehnaná úroda.
6. neděle postní (Palmare) - Květná neděle
Poslední neděle před Velikonocemi. Také se jí říká Beránková, Palmová, slavila se památka vjezdu Krista do Jeruzaléma, světí se kočičky - jívové proutky, nosí se " líto" (zelená ratolest zdobená barevnými fábory a bílými nebo barevnými skořápkami - lítečko nosívala děvčata a s přáním po domech zpívala: "Květná neděle, kdes tak dlouho byla...", vymetají se světnice - aby všechna havěť zahynula a z domu zmizela (Pryč hosti bez kostí! - švábi atd.), v některých krajích věří, že by měl mít tento den člověk na sobě něco nového - aby ho nepokakal (nebo mu neublížil) beránek Velikonoce Velikonoce se ten který rok vypočtou takto: V kalendáři se vyhledá, kdy je měsíc v úplňku poprvé po prvním jarním dnu (vždy 21. březen). Velikonoční neděle je potom ten rok první neděli po takto vypočteném prvním jarním úplňku. Tato neděle tedy může být nejdříve 22. března. Nejpozději mohou být Velikonoce 25. dubna. Pokud by jejich datum vyšlo později, posunou se o týden dopředu. Pokud by v letech 1997 až 2016 vyšly Velikonoce dvakrát na 25. dubna, pak se ty druhé posunou také o týden dopředu. Totéž se bude opakovat v letech 2017-2036 atd.
Svěcení kočiček
Na květnou neděli před velikonocemi se svazují provázkem předtím včas natrhané jehnědy, zimostráz, kočičky, klest a odnesou se do kostela, kde je kněz posvětí. V tento den se pak posvěcené rozdávají příbuzným, dobrým známým a přátelům. Kočičky jako první projev jara, vajíčka jako symbol nového života. Svěcené kočičky se zastrkávaly za krov, dávaly se pod práh a do chlévů. Měly napomoci zajistit úrodu, plodnost a hojnost všeho.
Vysypávání
V noci se vysypávaly chodníčky pískem mezi domy milenců, takže ráno každý věděl, kdo ke které "děvčici" chodí.
Velikonoční týden - oktáv
Poslední týden čtyřicetidenního půstu před Velikonocemi se v myšlence na Kristovo utrpení a jeho smrt se nazývá pašijovým, svatým, tichým či velikým týdnem.
Hlavní dny, dobu mezi čtyřicetidenním postem a Božím hodem velikonočním označuje liturgie jako "velikonoční třídění"(lat.: triduum). Ve starokřesťanském pojetí se od 2. století k němu počítal Velký pátek, Bílá sobota a Neděle Zmrtvýchvstání jako jednota smrti a vzkříšení. Ve středověku pod tlakem mystikou prodchnuté zbožnosti zvítězila myšlenka zdůraznit jako samostatný celek umučení Páně, z něhož byla vydělena velikonoční neděle a jako náhradní den přiznán Zelený čtvrtek. Teprve po druhém vatikánském koncilu bylo obnoveno starokřesťanské pojetí Velikonoc.
Po Modrém pondělí, Žlutém úterý - skončení masopustu následuje Popeleční jindy Sazometná středa, což je počátek postní doby, která trvá čtyřicet dní až do Velikonoc. Je to první den ze Svatého - Pašijového týdne.
Modré pondělí
Název je odvozen od látky, která se ten den vyvěšuje v kostele.
Šedivé úterý
bylo bez zvláštních zvyků.
Sazometná středa
Středa před Božím hodem velikonočním patří liturgicky ještě k postní době. V lidovém prostředí se jí říkávalo škaredá, sazometní či smetená, protože se toho dne vymetaly komíny. Škaredá prý pochází od toho, že se Jidáš škaredil na Krista. Proto se podle lidové víry nesmí nikdo toho dne mračit, jinak by se škaredil po všechny středy v roce. Podobnosti tohoto obyčeje lze nalézt i v pesachových zvycích úklidu před slavnostním sederem.
Tento den se vymetaly komíny. Někde též nazývaná Škaredá středa. Lidé se neměli mračit, jinak by se škaredili každou středu v roce. Je to den, kdy Jidáš zradil Krista - škaredil na něj.
Zelený čtvrtek
Čtvrtek před Velkým pátkem. Název je snad odvozen od zeleného mešního roucha, které se v tento den užívalo. Toho dne se měla jíst zelená strava (špenát, kopřivy, různé druhy zelí) aby byl člověk celý rok zdravý.
Na Zelený čtvrtek jidáše jídáme, chodíme do lesa, fialky trháme.
(Jaroslav Seifert)
Vzpomíná se ustanovení Večeře Páně a světí se liturgické oleje (křižmo).
Velikonoční třídení začíná večerní mší na Zelený čtvrtek a končí nešporami o Neděli Zmrtvýchvstání. V lidovém prostředí se však k němu často řadil celý Zelený čtvrtek, jak svědčí četné lidové zvyky. Název Zelený čtvrtek je v Německu doložen již ve 12. století, odvozen snad od zeleného mešního roucha, jež se toho dne užívalo. Toho dne se měla jíst zelená strava (špenát, různé druhy zelí, někde i "špenát" z kopřiv), aby byl člověk celý rok zdráv. Jedná se o zkomoleně převzatý zvyk z židovské pesachové slavnostní večeře seder - připomínající vyvedení Židů z Egypta.
Kostelní zvony zní toho dne při mši naposledy, pak umlknou až do Bílé soboty, "odlétají do Říma". Mnohde existovala pověra, že když naposledy zvoní na Zelený čtvrtek zvon, má člověk cinkat penězi, aby se ho držely. Jinde zvonili paličkou o hmoždíř, aby stavení opustil hmyz a myši. Hlas zvonů nahrazovaly o Velikonocích nejrůznější klapačky, řehtačky - nejen malé do ruky, ale především na jihovýchodní Moravě i velké klapačky na trakařích. Jejich hluk se rozléhal po celé vesnici, na mnoha místech se říkalo, že děti honí proradného Jidáše.
Již ze 16. století je dochována obchůzka s popěvky, namířenými proti Jidášovi a Židům, kteří ukřižovali Krista. Méně často se Jidáš pronásledoval v jiné velikonoční dny.
Při mši na Zelený čtvrtek umýval biskup a řeholní představení nohy 12 starcům nebo řeholním bratřím, po obřadu je hostili a obdarovali. Tento liturgický úkon je symbolicky spojen s Poslední večeří Páně, kdy tak Kristus stejně učinil svým učedníkům - apoštolům.
Jedná se o staroorientální zvyk, při němž domácí pán umývá cizincům nohy, byl známkou pohostinství. Katolická církev převzala tento zvyk v bohoslužebných slavnostech Zeleného čtvrtku.
Lidé toho dne často vstávali časně ráno, rodina se společně pomodlila, potom se všichni omyli rosou, jenž měla zabránit onemocnění lišeji a dalšími neduhy. Jinde se tato pověra spojovala s Velikým pátkem.
Rubrika pražského misálu z roku 1482 popisuje, že po mši ve Svatovítské katedrále se Největší svátost odnese do Svatováclavské kaple a uloží do hliněné nádoby na oltáři. V pozdějších dobách (zhruba od konce 16. století) se ukládala do jednoho z vedlejších oltářů na paměť Kristovy úzkosti na Olivetské hoře v místě zvaném Getsemanská zahrada. Tento zvyk souvisí se zaváděním tzv. Božího hrobu v kostelích.
Na zelený čtvrtek vstávaly hospodyně časně, aby zametly dům ještě před východem slunce. Rodina se pomodlila, omyli se rosou nebo potoční vodou, protože bránila onemocnění šíje a dalším nemocem. Někde se tato tradice se dodržovala až na Velký pátek.
Smetí se odnášelo za humna či na křižovatku cest, aby se v domě nedržely blechy. Kdo prý snědl před východem slunce pečivo nebo chléb pomazané medem, bude bezpečný před uštknutím hadů a žihadly vos a sršňů. Med měl ve velikonočních pověrách vůbec zvláštní místo. V podhůří Orlických hor házeli lidé do studní chléb namazaný medem, aby se v nich celý rok držela voda. Odpoledne bylo zakázáno pracovat. V okolí Hořic bylo zvykem, že se proutkem svěceným na Květnou neděli doma šlehalo po podlaze a peřinách, přitom se volalo: "Ven hosti - bez kosti." Tak se zaháněly blechy. Po západu slunce vykropil hospodář svěcenou vodou z nového dosud nepoužívaného hrnečku dům i jeho okolí. Obvykle nesměl kropit rukou, ale věchýtkem slámy: tak chránil obydlí před čarodějnicemi.
Je dobré v tento den sít len a hrách, protože vše dobře prospívá.
Kdo sní před východem slunce pečivo namazané medem, je chráněný před uštknutím hadů a před žihadly vos.
Nemá se o Zeleném čtvrtku nic půjčovat a s nikým se nehádat, aby se Vám všechny hádky vyhýbly a naopak peníze si k Vám cestu našly.
Velký pátek
Bolestný, tichý: První den velikonočního Třídenní. Je dnem hlubokého smutku. V noci ze čtvrtka na pátek je Ježíš vyslýchán, v pátek pak odsouzen ke smrti na kříži a ukřižován. Tento den se nesmělo prát, neboť pradleny říkaly že by namáčely prádlo do Kristovy krve - velký pátek je svátkem vody. Pátek byl také dnem čarodejnic - lidé věřili že kdyby čarodejnice získala nějaký jejich předmět (pramen vlasů, kravské chlupy, hrnek mléka), mohla by je pomocí takového vontu uhranout, naplnit ho zlou energií a kletbou a ukrýt ho někde ve stavení nebo v chlévě - pak by se začaly dít hrozné věci - lidé by onemocněli, krávy by dojily krev, ovocné stromoví by zasychalo.
V katolické liturgii je dnem hlubokého smutku: v tento den se nepřináší oběť mše svaté. Obsahem velkopáteční liturgie je čtení zprávy o umučení Páně (pašije), odhalení a uctívání kříže jako symbolu utrpení, přímluvy a prosby za celý svět a přijímání. Výzdoba kostela je v tu dobu chudá, žádné květiny, žádné svíce na oltáři, písně se zpívají bez doprovodu varhan a zvony mlčí.
Původní prostý a střídmý ráz liturgických oslav pozměnila až doba protireformace, kde se zvýraznil význam oslav Velkého pátku jako dne, kdy je třeba myslet na spásu. Zejména jezuité se zasadili o rozvinutí forem, jimiž bylo věřícím umožněno konat další pobožnosti. Právě oni zavedli "Boží hrob". Zatímco původně v něm byl jen kříž, umístili tam monstranci zakrytou rouškou, kolem ní květy a mnoho svící, do dutiny pod oltářem sochu představující mrtvého Krista. Takováto úprava "Božího hrobu" již byla provedena v 80. letech 16. století v Praze (předtím vůbec poprvé roku 1577 v Bavorsku). V 17. a 18. století se zvyk rozšířil obecně.
V barokní době vypjaté exaltovanosti a mystické symboliky se k poctě zemřelého Krista skládaly kantáty, jezuité zaváděli divadelní pašijové hry, vycházející ze středověké tradice (hra o třech Mariích apod.). Do okruhu předloh patří i středověká hra Mastičkář, jedna z nejstarších dochovaných českých divadelních her. Od středověku tyto hry předváděli především studenti. V některých oblastech se staly pašijové hry velikou a na pohled nesmírně atraktivní podívanou. V Hořicích na Šumavě se až do 1. světové války hrály německy, dívat se přicházeli lidé z blízkého i vzdáleného okolí.
Pašijové hry se předváděly i v jižních a západních Čechách, ať již místními věřícími pod vedením duchovního správce, nebo ochotníky za vedení učitele či jiného nadšence. Většina z nich realisticky přibližovala události posledních dnů Kristova života a jeho Zmrtvýchvstání, i když jsou od renesance známy i hry prostoupené navíc veselostí a šprýmy.
V různé dny během Velikonoc, někdy již o Zeleném čtvrtku, častěji ale na Bílou sobotu o Vzkříšení, se pořádaly obchůzkové pašijové hry či spíše torza z nich. Chlapci, jeden přestrojený za Jidáše, jiný za židovského kněze, obcházeli i s krátkými veršovanými proslovy stavení, potom přišel obvykle čert, který dostal od hospodáře poplatek, za nějž odvedl proradného Jidáše s sebou do pekla.
Hlas zvonů nahrazovaly různé řehtačky malé i velké, chodilo se s velkým hlukem po vesnici, zpívalo se, texty popěvků byly namířeny proti Jidášovi a Židům, kteří ukřižovali Krista. Jinde děti s řehtačkami "honily Jidáše" - vybíral se zrzavý chlapec.
V některých vsích chodívali odpoledne chlapci s košíkem a sbírali vajíčka. Bývali tři s klapačkou v ruce, jeden převlečený za kněze, druzí dva za ministranty. Ve stavení odříkali verše o tom, že honí Jidáše, pak ministrant řekl: "Vajíčka v košíčku ještě nejsou", což bylo pobídkou hospodyni, aby nějaké darovala.
Na Velký pátek vstávali lidé před východem slunce a odcházeli se omýt k potoku, aby byli uchráněni před nemocemi. Někteří se ve vodě i potápěli, mládenci z okolí Volyně se pokoušeli vytáhnout ze dna v ústech oblázek, který pak hodili levou rukou za hlavu, což chránilo proti bolestem zubů. Děvčata zase stírala v osení rosu, aby byla chráněna před sluncem.
Hojně rozšířený zvyk, zvláště v krajích s rozvinutou plátenickou výrobou, byl předení pašijových nití. Kdo měl na šatu alespoň několik stehů ušitých těmito "čarovnými" nitěmi, byl uchráněn před uhranutím i zlými duchy. Košile ušitá z plátna takto upředených nití chránila před bleskem.
Řada pověr byla spojena s vírou v čarodějnice a hledáním ochrany před uhranutím. Na Velký pátek se nemělo nic půjčovat z domácnosti, protože s takovými předměty by se dalo čarovat. Především na dojačku a sítko k cezení mléka měly hospodyně dávat bedlivý pozor, pokud chtěly chránit krávy před nečistými silami. Nesmělo se hýbat zemí, proto se nepracovalo na poli ani v sadu. Nesmělo se také prát prádlo: pradleny říkaly, že by místo do vody namáčely do Kristovy krve.
S Velkým pátkem byla spojena víra v magickou sílu země a zázraky, které se toho dne dějí. Podle lidové víry se země otevírala, aby odhalila na krátkou dobu ukryté poklady. Proto bylo večer o Velkém pátku vidět v lesích, u zřícenin hradů a na dalších opuštěných místech hledače pokladů. Poklad prý označovalo světélko, jindy zářící a kvetoucí kapradí, případně otvor ve skále či zdi, z něhož vycházela zvláštní záře. Toho dne se podle pověsti otevíral na několik hodin i Blaník. Jinde věřili, že mohou na souš vycházet z vody vodníci a prohánět se na koních.
Vigilie (vigilia - latinsky hlídka nebo noční hlídka)
Víra ve vzkříšení předpokládá další život člověka s tělem i duší, zatímco např. řecké náboženství uznávalo samostatný další život duše po smrti těla. Vyhlídka, že Bůh jednou vzkřísí mrtvé, je svatá sice také Židům a muslimům, křesťanům však je předmětem naděje, která má svůj důvod ve zjevených událostech spásy: v životě, smrti a zmrtvýchvstání Ježíše. "Protože skrze jednoho člověka přišla smrt, přijde také skrze jednoho člověka vzkříšení mrtvých. Neboť jako všichni v Adamovi zemřeli, budou v Kristu všichni živi" (1. list Korintským 15,21-22). Katolická dogmatika zdůrazňuje historickou skutečnost zmrtvýchvstání Ježíše, kterou dokazuje i jeho prázdný hrob. Především však se vzkříšený Kristus zjevil svým apoštolům a učedníkům. Je třeba mít napaměti, že při vzkříšení nešlo o návrat do předchozího života, ale o proměnění (oslavení) těla a života. V této tajemné podobě Vzkříšený chodil po zemi, setkával se se svými a před jejich očima vystoupil na nebesa.
Ve starém křesťanství nebyla Bílá sobota dnem liturgickým, konala se jen noční bohoslužba - vigilie. Před ní se posvětil oheň, od kterého se zapálila velikonoční svíce - paškál. Oheň se světil před kostelem a v mnoha vsích se doma muselo uhasit ohniště. Potom hospodyně položila polínko před kostelem na hraničku, když knez oheň posvětil, každá si vzala žhavé polínko a znova jím zažehla ve stavení oheň.
Slavnost vzkříšení začíná velikonoční vigilií večer nebo v noci na Bílou sobotu. Církev tak upravila obřady v r. 1956 a vrátila jim jejich starokřesťanský ráz. O velikonoční vigilii se světí křestní voda a věřící obnovují křestní slib; v mnoha církevních obcích se křtí dospělí, kteří se připravovali na křest. V neděli (Hod Boží velikonoční) pokračuje a vrcholí slavnost Zmrtvýchvstání Páně druhou mší. Skončením Bílé soboty skoncoval také dlouhotrvající půst.
Jelikož jsou při obřadech vigilie křtění novokřtěnci, kteří nosi bílé roucho, je též možno, že název Bílá sobota pochází odtud. Bílé roucho je znakem čistoty, připomínající smytí hříchů křtem.
Křest je první ze svátostí. Jím se věřící stává Božím dítětem, je vtělen do společenství církve a jsou mu odpuštěny dědičný hřích a hříchy osobní. V evangeliích se mluví o k. Jana Křtitele (Mt 3,11 a soub.), který Jan udílel jako k. kající. Obdržel ho i Ježíš (Mt 3,13-17 a soub.); Janův křest ohlašuje nový k. Ježíšův: "Já vás křtím vodou ... on ... vás bude křtít Duchem svatým a ohněm" (Mt 3,11).
V evangeliu je řada dalších zmínek o k.: "Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího (Jan 3,5). "Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého" (Mt 28,19). "Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen" (Mk 16,16). Podle tridentského koncilu lze tedy považovat k. za svátost, kterou chtěl a ustanovil Ježíš Kristus. Skutky apoštolů se zmiňují o křestní praxi již rozšířené mezi prvními křesťany a sv. Pavel mu přisuzuje teologický význam a tvrdí, že k. nás připodobní smrti a zmrtvýchvstání Krista (srov. Řím 6,3-11). Za sv. Augustina se upřesňuje nesmazatelný charakter k. a možnost k. krví (mučednictví) a k. "touhy" (touha, byť i nevyslovená po k.). K. uděluje kněz nebo jáhen, ale v případě potřeby může křtít kdokoliv, i ten, kdo sám není pokřtěn. K. lze udílet ponořením do vody nebo politím křtěného vodou. Dnešní křestní obřad spočívá v předkřestním pomazání, ve svěcení vody, zřeknutí se satana a vyznání víry, po kterém následuje vlastní křestní akt, pomazání křižmem, předání bílé roušky a rozžehnuté svíčky, symbolů Krista.
Termín katechumen (z řec. katechúmenos, "ten, který má být učen") označuje toho, kdo se připravuje na přijetí křtu a na vstup do společenství církve.
Kmotr se říká těm, kteří se účastní udílení křtu nebo biřmování a potom napomáhají, aby "pokřtěný vedl křesťanský život odpovídající křtu a věrně plnil křestní závazky" (CIC 872), resp. dbají, "aby se biřmovaný choval jako opravdový svědek Kristův a věrně plnil povinnosti spojené s touto svátostí" (CIC 892). Kmotrovství je doloženo od prvních staletí křesťanství (Tertulián, De Baptismo, kap. 18). K. může být pouze biřmovaný katolík, který dovršil šestnáctý rok věku a přijal svaté přijímání (CIC 874).
Bílá sobota
Veliká, provodní: Druhý den velikonočního Třídenní. Den, kdy bylo Ježíšovo tělo sejmuto z kříže a uloženo do skalního hrobu. Po stránce liturgické se tento den konala jen noční bohoslužba - tzv. vigilie (bdění). Dopoledne se před kostelem pálil a světil oheň (pálení Jidáše), který si hospodyně odnášely na polínku domů, chlapci naposledy hrkali s koledou.
V různých křesťanských církvích získala během staletí odlišnou tvářnost a mnohé z obřadů přešly do všeobecného povědomí. Příkladem toho je svěcení ohně (resp. světla), které je zachováno v různých liturgiích, včetně etiopské.
Je dnem, kdy si křesťané připomínají Ježíšovo přebývání v hrobě. Bílá sobota je tzv. aliturgickým dnem, neboť v něm katolická církev zásadně neslaví mši svatou a další svátosti.
Obřadu spojenému s žehnáním světla, při němž se zpívají žalmy, se říkalo lucernarium. Doloženo je také ve slovanských bohoslužbách sv. Cyrila a Metoděje na Velké Moravě i sv. Prokopa v sázavském kláštěře.
Bílá sobota nebyla ve starém křesťanském světě dnem liturgickým, konala se jen noční bohoslužba - vigilie. Před vigilií se posvětil oheň, od kterého se zapálil paškál (velikonoční svíce) a jím se světlo přeneslo do kostela. Svěcení ohně se postupně stalo slavnostním obřadem a římský císař Konstantin Veliký dokonce počátkem 4. století nařídil, že má být celé město osvětleno ohni.
V českém prostředí se na Bílou sobotu světil oheň před vchodem kostela. V mnoha vsích byl zvyk, že se doma uhasila všechna ohniště. Před kostelem vložila hospodyně na hraničku vlastní polínko a když kněz oheň posvětil, vzala žhavý oharek domů a zažehla jím oheň nový. Z ohořelých dřev se zhotovovaly křížky, které věřící nosili do pole, aby dobře rodilo: popelem z posvěceného ohně se sypaly louky. Někde bylo zvykem dávat uhlíky za trám domu na ochranu před požárem.
Aby se zabránilo různým pověrečným praktikám, platil ještě počátkem 20. století příkaz církevních úřadů, že se má ohniště po vykonání liturgického posvěcení ohně zalít vodou, aby se popel znehodnotil a ohořelé zbytky se měly pod dohledem odnést.
Z "Božího hrobu" v kostele se vyzvedla monstrance s Největší svátostí a také Kristova socha nebo obraz, které se v průvodu nesly obcí. V době baroka se nad monstrancí nesl baldachýn, průvod se honosil četnými korouhvemi, svátečním krojem lidu a později uniformami spolků.
Na Bílou sobotu se také uklízelo, bílilo (opět viz pesach). Připravovalo se a chystalo. Na slavné Vzkříšení, na Hod boží velikonoční, obřadní i sváteční pokrmy, pekly se mazance i velikonoční beránci, pletly se pomlázky z vrbového proutí a nebo se vázaly březové metličky a zdobila vajíčka.
Mazanec
je symbolem slunce, zadělává se na Bílou neděli, dělá se ze stejného těsta jako vánočka. Dříve to však bývalo pečivo nesladké - "koláč syrnej k veliké noci" - připravoval se ze strouhaného sýra a většího množství vajec (žádoucí byl žlutý mazanec). Sladká varianta tohoto obřadního pečiva si však ponechala původní okrouhlý tvar a znamení kříže. V jiných koutech naší země se nesladkým mazancovým koláčům říkalo následovně: baba, babůvka, plecovník, šoldr, svěceník.
Velikonoční beránek
Dodnes se peče beránek, který znamená obnovu života a jeho vítězství nad smrtí a symbolizuje památku Krista. Když spatřil Jan Křtitel Krista, zvolal: "Hle Beránek Boží, který snímá hříchy světa!" Kristus vystupuje v roli vykupitele hříchů, aby lidé dosáhli odpuštění a spásy.
Pohané - symbol beránka byl velmi rozšířený již v předkřesťanské tradici v celé středomořské civilizaci, ovládané po tisíciletí pastevci
Židé - ovce symbolizovaly Izraelitu jako člena "Božího stáda", i židovský Bůh je označován za pastýře, který bere své ovce do náručí, beránekse také zbíjel na památku vyvedení Izraele z egyptského otroctví
Křesťané - v křesťanské církvi se beránek stal symbolem Božího Beránka, Krista a znázorňuje se s praporem vítězství
Na Šumavě se věřilo, že jeho posvěcení pomůže najít pocestným ztracenou cestu z lesů.
Neděle zmrtvýchvstání - Boží Hod Velikonoční
Sedmý den týdne byl v pozdně antickém planetárním týdnu dnem, který následoval po dnu Saturna a byl věnován slunečnímu kultu.
Boží hod: Třetí den velikonočního Třídenní. Světily se velikonoční pokrmy - beránek, mazanec, chléb, vejce a víno, které měly připravit po dlouhém půstu tělo na návrat k tučnější stravě. Kdokoli přišel do stavení, musel dostat kus posvěceného pokrmu. Jedla se velikonoční nádivka, skopové a jehněčí maso a holoubata, předem posvěcená v kostele. Den vzkříšení Ježíše Krista.
Letos bude velikonoční neděle pro církve, odvozující svůj kalendář od alexandrijského způsobu 23. března 2008.
Zvyky
Velikonoční tradice a zvyky
Z ohořelých dřívek se vytvářely křížky a nosily se do pole, by bylo úrodné. Popelem z posvěceného ohně se posypaly louky.
Někde se uhlíky dávaly za trám do domu, aby ho chránily před požárem.
V židovství byla neděle prvním všedním dnem po sabatu. Křesťané slavili na rozdíl od sabatu den vzkříšení Krista jako "den Páně" v neděli. Konstantin I. nařídil r. 321 úplný nedělní klid. Křesťan by měl světit neděli návštěvou bohoslužby a nábožensky motivovaným klidem a rozjímáním.
V rámci svátku se provádělo okázalé svěcení velikonočních pokrmů - beránka, mazance, ale také vajec, chleba a vína. Toto svěcení mělo kromě symbolického významu i praktický podtext. Po období dlouhého půstu by mohl náhlý přechod k tučné stravě přivodit obtíže. Proto se světily určité pokrmy, které měly tělo na návrat k běžné stravě pozvolna připravovat. Každá návštěva dostane kousek z posvěceného jídla.
Na Chodsku jedli věřící pokrm posvěcený v kostele vždy stoje. Pokud kdokoli přišel do stavení, ať vrchnost nebo žebrák, dostal kousek z posvěceného jídla. Ve východních Čechách obětoval hospodář kus svěceného mazance, vejce a víno zahradě, poli a studni, aby byla dobrá úroda, hojnost ovoce a zdravá pitná voda. Na Šumavě lidé věřili, že vzpomínka na to, že člověk jedl o Božím hodu velikonočním posvěceného beránka, pomůže nalézt ztracenou cestu zbloudilci v lesích.
Obyčej se v polovině 19. století na Bechyňsku popisuje: "Mladé hospodyňky a vyšňořené dcerky v národním kroji... v levé ruce modlitby se šátečkem, v pravé ruce uzlík sněhobílý a v něm talíř s mazancem a vejci, červeně, modře, žlutě i jinak barvenými. Při - hrubé - postavila v kostele každá svůj uzlík před sebe a když bylo po mši, kráčely všechny k hlavnímu oltáři a kladly uzlíky své, poněkud je uvolnivše, na oltář, ku posvěcení. Když se tak stalo, odstoupily opět do lodi chrámové, pan farář vystoupil ze sakristie a jakmile vystoupil, spustili hudebníci na kůru pochod a hráli jej tak nadšeně, jako by o nějakém svatebním průvodu. Zatím světil pan farář mazance a vejce, a když bylo po svěcení, hospodyňky a dívky si požehnané věci opět vzaly a odnesly. Doma je postavily na stůl, hospodář požehnav ještě křížem věci ty, ukrojil před obědem každému domácímu po krajíčku mazance a dal každému i po vejci."
"Novokřtěnci" nosili toho dne naposledy bíle křestní roucho. Dnes je často dnem slavnostního prvního sv. přijímání. Ráno se chodí do kostela na "vzkříšení". Každý chce mít na sobě něco "nového".
Svěcení pokrmů
V neděli velikonoční se ráno v kostele světily pokrmy. Na Kyjovsku to byly hlavně koláče - pecáky, červená vajíčka ( na znamení krve Ježíšovy), beránek.
Pokrmy se nosily do kostela bud v bílém ubruse, šátku či košíčku. Kdo měl pokrmů ke svěcení více, nosil je v nůši. V poledne se potom tyto pokrmy konzumovaly. Rozdělily se mezi jednotlivé členy rodiny. Každý dostal vajíčko, kousek koláče i beránka. Věřilo se, že kdo někdy zabloudí a vzpomene si, s kým jedl velikonoční vajíčko, najde cestu zpět. Vaječné skořápky se nezahazovaly, ale sypaly se do zahrádky na zem nebo k ovocným stromům. Věřilo se, že půda bude úrodná a štědrá a stromky budou mít bohatou úrodu.
Červené pondělí - zvyky
Toho dne je pomlázka, velikonoční hodování, mrskut. Chlapci chodí dům od domu za děvčaty se spletenými pomlázkami "žílou" většinou z vrbového proutí zdobené stuhami. Šlehají dívky a vinšují, za to dostanou malovaná vajíčka. Je to prastarý zvyk chodit po pomlázce a znamená "omladit". Toto základní schéma má řadu variant. Někde je zvykem, že v úterý chodí s pomlázkou děvčata, jinde polévají chlapce vodou. V mnoha vsích bylo zvykem číhat na děvčata ráno, aby je zastihli ještě v posteli nebo když šla do kostela. Za vymrskání dostali od děvčat obarvená vařená vajíčka a velcí chlapci byli pohoštěni ovocným vínem nebo slivovicí.
V praktickém životě vesnice šlo při velikonočních oslavách o uvítání začátku nového hospodářského roku. Proto se k nim vztahovaly různé obřady, obyčeje, příkazy a zákazy, jejichž společným znakem bylo zajistit všemožným způsobem dobrou sklizeň, štěstí a zdraví lidí a dobytka. Vznik těchto praktik byl podmíněn nízkým stavem poznání přírody. Proto se zdar hospodářského roku zabezpečoval různými prostředky, jako šleháním proutkem, omýváním, svěcením, tancem apod. Všechny tyto úkony se vykonávaly se vší vážností a jejich případné nedodržování se pokládalo za prohřešek, který mohl způsobit velké škody na úrodě či způsobit nemoc nebo dokonce smrt některého člena rodiny, popř. i neštěstí celé vesnice. Jak se postupně rozvíjelo poznání přírodních zákonitostí, docházelo pozvolna k uvolňování přísné tradice. Tento vývoj vrcholí v našem století, kdy zvláště po světové válce řada obyčejů, obřadů a zvyků nabývá spíše zábavného charakteru nebo se přesouvá ze světa dospělých do světa dětí.
Pomlázka
Lidově se jí říkalo dynovačka, mrskačka, šlehačka, binovačka, houdovačka, hodovačka, pomihod, pamihod, pomrhod (zkratka ze středověkého pomlázkového popěvku Pomni hody do Provody = nehoduj do provodní neděle - Provody - Provodná neděle), jinde koleda, mrskut, dynovačka, binovačka (vino - bino - spletené z vinné révy), mrskačka, mrkanda, mrskut, šlehačka, tatar, kyčkovanka, sekačka, švihačka, šibačka, šibota, metla, korbáč, karabáč, kyčka, kančúch, roučačka, čugár, žila...
Na Moravě pak tatary, březové metličky...
Pomlázka v minulosti bývala velmi důležitá, neboť měla zajistit svěžest a zdraví lidí a zdraví lidí i dobytka.
V neděli velikonoční se chodilo řezat vrbové proutky na žíly, které si chlapci sami pletli. Malým dětem žílu upletl tatínek nebo stařeček, či starší bratr. Při pletení žíly musí být alespoň dva lidé. Jeden co žílu drží a druhý, který ji plete. Podle zručnosti pletaře se volily i počty prutů. Pletly se ze tří, čtyř, pěti, šesti až osmi prutů.
Velké žíly, které vidíme v posledních letech, se nepletly. Jde o zcela nový prvek.
Vše vrcholilo v pondělí ráno. Na šlahačku chodily malé děti, odrostlejší, mládež i ženáči. Malé děti chodily po ranní mši a začínaly nejdřív u kmotrů. Nedodrženi tohoto zvyku znamenalo velkou urážku. Potom následovala obchůzka po ostatních domech spojená s koledováni a šlaháním žilou. Odměnou jim byla šlahačka od hospodyně, kterou si ukládali do uzlíčku. Mládež chodila po šlahačce již od časného rána.
Chodilo se po skupinkách, pouze návštěva u milé probíhala jednotlivě časně ráno. Za odměnu dostávali mládenci od děvčete dvě rýsovaná vajíčka ve vyšívaném kapesníčku. Taková šlahačka i odměna za ni se považovala za závazný slib lásky. Během dopoledne potom chlapci společně obcházeli děvčata ve vsi a snažili se do domu dostat i za cenu nějaké škody, což hospodář výjimečně toleroval.
Šlehačka byla spojena se všeobecným veselím a měla obřadní význam, neboť měla zajistit svěžest a zdraví. Chlapecká šlahačka končila v poledne a odpoledne bylo ženské právo na šlahání. Tím také Velikonoce skončily. Žíly ztratily svůj význam a odhazovaly se. Nikdy se neschovávaly, protože následující rok se upletly nové, z čerstvých proutků.
Proč se šlehalo:
aby byla děvčata zdravá, pilná, a veselá celý rok;
předání svěžesti, mladosti a zdraví mladého proutku;
hospodář vyšlehal čeládku, aby nebyla líná;
také na znamení přátelství mezi rodinami - děti nechodily k těm sousedům, jejichž rodiče nebyli zadobře.
Vysévání obilí znamená počátek zemědělských prací.
Do sesazovaných misek používáme rychlené jarní květiny např. hyacint, narcis, krokus, tulipán, sněženky a petrklíče atd. Součástí aranžmá může být vyseté obilí, rychlené větve keřů, malovaná vajíčka a ozdobná zvířátka.Vytváříme sesazované misky, aranžmá na stůl a na zavěšení, ošatky, košíky, jarní kytice a vázy. Převládající barvy jsou žlutá, oranžová, zelená a jasně modrá, které jsou hřejivé, veselé a jásavé
Velikonoční vajíčka - kraslice
Když Ježíš se sv. Petrem chodili po světě, přišli jednoho dne do statku a poprosili hospodyni o kousek chleba. Ta však neměla ani skývu. V tom uslyšela kdákání slepice, seběhla do kurníku a našla vejce. Upekla ho v teplém popelu a nakrmila jím pocestné. Když odešli, chtěla smést ze stolu koštětem skořápky. Jaké bylo překvapení, když uviděla, že se proměnily ve zlato. Selka potom každého pocestného častovala vejci, ale žádná skořápka se ve zlato již neproměnila. Časem začala vejce rozdávat na výroční den návštěvy oněch obou pocestných.
Vejce bylo již od pohanských dob symbolem plodnosti, úrodnosti, života a vzkříšení, životní síly, narození, nesmrtelnosti, návratu jara a skořápka pocit bezpečí. V předkřesťanských dobách bylo někde dokonce dáváno do hrobu k mrtvému.
Zvyk konzumovat vejce v době svátků souvisel pravděpodobně i s postem, který Velikonocům předcházel, a při kterém se vejce jíst nesměla.
Ve spojení s lidovou tradicí vznikl zvyk zdobení vajíček doprovázený řadou obřadů a pověr.
Vejce něco skrývá, je jako zamčený hrob, ve kterém je přesto ukryt život... Zde je zřetelné symbolické spojení se Zmrtvýchvstáním Ježíše a s křesťanskými Velikonocemi.
Kraslice patří k magickým předmětům prastarého původu. Vyskytují se nejen na našem území ale i po celé Evropě. Jako symbolu života, plodnosti a růstu se jim přisuzovala nadpřirozená moc, která se zvyšovala jejich obarvením nebo připojením ornamentu. Červená barva přitom hrála asi velmi významnou roli, neboť je to barva krve - tedy života. Rovněž ornament měl symbolický význam. Dodnes se na Slovácku některým motivům říká "znamena" - měla snad zprostředkovat styk s předky a tajemnými přírodními silami. Zdobená vejce se užívala nejen při jarních obřadech, ale také při narozeních, svatbách a pohřbech. Protože kultovní smysl nemělo darování, ale požití jejich obsahu, zdobila se od nepaměti vařená.
Zvyk konzumovat vajíčka souvisí patrně s velkým půstem, při němž se nesměla jíst ani vejce, a proto lidé nedočkavě čekali, až postní doba skončí. Prastarý zvyk dávat velikonoční vajíčko pochází patrně až ze starého Egypta. Ve spojení s lidovou tradicí vznikl pak obyčej zdobení kraslic, který se krajově velmi různí, stejně jako pojmenování - např. straky nebo rejsky. Kraslice je prý slovo východočeské a znamená červené velikonoční vejce. Červené barvě se totiž říkalo "krásná" a kraslice se dříve omalovávaly hlavně červenou barvou. Zvyk zdobení kraslic pochází teprve z druhé poloviny 19. století. Vyfouknutému nezdobenému vajíčku se říká výdumek, jinde poucho.
Ke zdobení vajec se používalo mnoho technik - vosková batika, zdobení ovazováním, reliéfní zdobení voskem, vyškrabování, zdobení slámou, dužinou nebo kováním. U nás se z lidových technik nejvíce zachovalo ovazování vajec gázou, kdy se nejprve k vajíčku přidají jarní květiny nebo lístky, pak se vejce obalí gázou, pevně ováže provázkem nebo nití a uvaří se v cibulovém vývaru. To se však týká vajec která se vaří, ne kraslic.
Přírodní barvení vajec
Jak se barvily vejce v dobách, kdy neexistovaly barvy na textil "Duha" a jiné? Odsíny se získávaly namáčením porézní skořápky do výluhu z přírodních materiálů. Na odstínu záleží, jak dolouho se nechá vajíčko v barvě ponořené.
Barva žluto-oranžová - odvar z cibulových slupek,
světle žlutá - lipový květ nebo kmín,
citrónově žlutá - kopřivový kořen,
žlutá - šafrán,
červená - odvar ze slupek červené cibule a octa,
červená - červené zelí,
růžová - šťáva z červené řepy,
červená až fialová - šťáva z borůvek,
tmavě zelená - voda ze špenátu nebo mladého žita,
hnědá- odvar z dubové kůry,
modrá - odvar z olšové kůry, šišek,
tmavě zelená až černá - odvar z olšové kůry nebo saze,
rezavá až hnědá - čaj.
Velikonoční zajíček
Zajíček tzv. "ostrházi" - pochází z Německa, k nám se dostal až počátkem 20. století. Je to utajený dárce, který ukrývá dětem velikonoční dárky - nejčastěji vajíčka. U nás nemá tento zvyk velkou tradici, pouze připomíná nadílku lišky o první nebo čtvrté neděli postní - Liščí neděli. Zajíc "nikdy nespí" protože nemá oční víčka - tak může dětem nadělovat dárky. V mytologii řecké, egyptské, čínské symbolizuje zajíc štěstí, plynoucí čas, krátkost života. V Bibli je zajíc řazen mezi stvoření "maličké na Zemi a moudřejší nad mudrce", symbolizuje chudé, skromné a pokorné, přesto se k němu křesťanství staví s jistým odstupem, kvůli jeho užívání jako symbolu smyslnosti. Býval znázorňován jako bílý zajíc u nohou Panny Marie - symbol čistoty nad tělesným pokušením.
Jiný názor na vznik spojení velikonočního zajíce s vajíčkem poukazuje na zvyk, kdy se do chleba upečeného ve formě zajíce položilo velikonoční vejce, čímž se sdružily tyto dva symboly.
Bývalo také zvykem, aby kmotři zvali děti k tzv. honění velikonočního zajíce, to znamenalo, hledání ukrytých vajíček v zahradě. Tento zvyk "nalézání skrytého" má svůj původ pravděpodobně v hledání afikomen - součásti židovského rituálu pesachového sederu.
Koleda
Koleda patří dosud k rozšířeným obyčejům a myslím, že není třeba ji zevrubně popisovat. Proto jen okrajově několik zásad.
Koledovat se chodí v pondělí (platí od půlnoci do půlnoci). Chodí spíše odrostlejší kluci, popř. již dospělí mladí muži, v žádném případě dívky. Na koledu se chodí pouze k těm lidem, se kterými se známe (sousedi, kmotři, příbuzní). Přijde-li mládenec s pomlázkou k dívce domů, mohou si to sousedi vykládat i tak, že o ni stojí. Chlapec však může kteroukoli dívku po celý den "prohnat" náhodně na ulici. Výslužka v podobě vajíčka je symbolická a dobrovolná a koledníkům o ni v první řadě nejde.
Vhodnou odměnou pro koledníky je jedno, často červené vejce. Vyšlehání pomlázkou (většinou z vrbových proutků) má mít na postiženou (postiženého) omlazující účinek. Výplatu pomlázkou mohou děvčata klukům vrátit druhý den ráno, t.j. v úterý.
Nerespektováním výše uvedených pravidel dochází často k tomu, že dnes v mnoha domácnostech už nikomu ani neotvírají a konečným důsledkem by mohl být i postupný zánik koledy, což si jistě nikdo nepřeje.
Polévání
Stejně jako při koledě, v pondělí mají mládenci právo polít vyhlédnutou dívčí oběť vodou. Vodu si nosí ve vědrech a může jí tedy být i větší množství. Měli by však brát ohled na počasí a dát pozor na škody, které by polití mohlo způsobit v obytných prostorech. Faktem je, že dříve nevadilo, způsobil-li mladík v domě malou potopu. Stejnou mincí může dívka chlapci vše oplatit opět v úterý. Někde se nepolévá vodou, ale voňavkou. Používá se jí často takové množství, že je z oběti ještě dlouho cítit. Vodou se často polévají i hospodářská zvířata, věří se, že polití v tento den omlazuje a udržuje svěžest a sílu.
Hody, hody
Hody, hody doprovody,
dejte vejce malovaný!
Nedáte-li malovaný,
dejte aspoň bílý,
šak vám za to slepička
snese zase jiný,
v komoře v koutku,
na zeleném proutku.
Hody, hody doprovody
já jsem malý zajíček,
utíkal jsem podle vody,
nesu pytel vajíček.
Potkala mě koroptvička,
chtěla jedno červené,
že mi dá lán jetelíčka
a já řekl : né, né, né.
Tam na břehu za potokem,
tam mám strýčka králíčka,
tomu nosím každým rokem
malovaná vajíčka.
Hody, hody doprovody,
dejte vejce červený!
Nedáte-li červený,
dejte aspoň bílý,
slepička Vám nanese jiný
za kamny v koutku,
na vrbovým proutku.
Proutek vohnoutek,
sedí na něm
zlatej kohoutek.
Proutek se ohýbá,
kohoutek kokrhá:
chyťte mi tu slepičku,
koupíme za ni čepičku,
tu čepičku pánu,
on dá za ni krávu,
tu krávu hraběnce,
ona dá za ni
na věnce.
Paní jde z louky,
nese misku mouky,
bude jí maličko,
jistě přidá vajíčko
Malý koledníček
Já jsem malej koledníček,
já k Vám jdu,
dáte-li mě pár vajíček,
rád vezmu.
Nemáte-li červený,
dejte bílý,
však Vám za ně slepička
snese jiný.
Na peci v koutku,
na zeleným proutku,
než se proutek otočí,
ať se korbel natočí.
Pijte páni, pijte,
jen se neopijte,
a nám taky připijte.
Až já budu mládencem,
připiju Vám
i s věncem.
"Honění Jidáše", "Chodit zarachtat", "rachtačka", "drnkačka", "řehtačka", "křístání".
Vytváření velkého hluku řehtačkami a klapačkami na připomnění Jidášovy zrady a příchodu Velikonoc. Srovnej s "přehlušením Hamana" o židovských svátcích Purim.
Nahrazují se tím v obci zvony, které "odletěly do Říma". Chodí na zelený čtvrtek (v poledne a večer), na velký pátek (ráno - okolo půl sedmé, v poledne a večer - klekání) a na bílou sobotu ráno. Děti projdou vsí a mají s sebou tratárky a dřevěné řehtačky. Po cestě přerušovaně rachtají. O bílé sobotě ráno, kdy jdou naposledy, (někde i v pátek večer) jdou od domu k domu, všude zazvoní a společně přednesou tuto říkanku:
I ty nevěrný Jidáši,
cos to učinil,
že jsi svého Mistra,
Židům prozradil.
Za to budeš míti
v pekle hořeti,
s Luciferem, ďáblem,
tam přebývati.
Na zelený čtvrtek,
v zahradě jali
na Velký pátek
ukřižovali.
Na Bílou sobotu
s kříže ho vzali,
do hrobu dali,
ty kluci Židi.
Jako psi černí
kopali jámu,
Ježíši pánu.
Na závěr této říkanky všichni zarachtají svými tratárky a řehtačkami a od hospodyně dostanou do kasičky, kterou si nesou, mince.
V některých východočeských i západočeských venkovských kostelích bylo zvykem, že jeden z chlapců, jakmile kněz začal mši, vyběhl ven a pelášil pryč. Ostatní děti s klapačkami a řehtačkami za ním. Dbalo se, aby honěný chlapec, představující Jidáše, byl zrzavý. Někdy vybíhali chlapci společně a Jidášem byl pak nejlepší běžec či ten, kdo vyběhl z kostela jako prvý. Často se při pronásledování volalo: "Jidáše honíme, klekání zvoníme, při tom se modlíme..."
Tratárek
Dřevěná konstrukce s kolem, nahoře rukojeti, dole kolo na ose, po jeho bocích dřevěná ozubená kola, o která rachtají dvě dřevěné lišty, upevněné na příčce u rukojetí. Stejný princip jako u řehtačky, ale ve větším.
"Křístání"
Na zelený čtvrtek se místní chlapci sejdou odpoledne za vesnicí a kolem 16. hodiny vyrazí do vsi. Průvod vedou nejstarší chlapci, tzv. králové. Před každým hrkáním se "na návsi u křížku" všichni společně pomodlí. Ve vesnici se zastaví a rozdělí se na menší skupinky, které pak běží okolo jednotlivých domů a křístají, což je vlastně tlačení tratárků - řehtaček před sebou. Křístání končí na druhém konci vesnice. Stejný rituál se opakuje v pátek brzy ráno, v poledne a večer. Na bílou sobotu ráno se účastníci vybaví jen ručními řehtačkami a chodí od domu k domu zazpívat "panímámě". Konec zpěvu zaniká v rachotu řehtaček. "Panímáma" věnuje chlapcům buď vejce, nebo pár korun.
Panímámo krásná
Panímámo krásná,
jen se nehněvejte,
jenom hodně vajec
do košíčku dejte.
Peníze nejsou,
Kilije* nejsou,
jenom hodně vajec
do košíčku dejte,
jen se nehněvejte.
* Kilije podle Kyrie eleison = Pane, smiluj se
A my kluci Židi
A my kluci Židi
kopáme jámu
Ježíši Pánu
na zelený čtvrtek
na velký pátek
na bílou sobotu.
Rachtání
Na zelený čtvrtek,
v zahradě jali
na velký pátek
ukřižovali.
Na bílou sobotu
s kříže ho vzali.
Rachtání
A ty nevěrný Jidáši,
cos to učinil,
že jsi svého Mistra,
Židům prozradil.
Rachtání
Za to budeš míti
v pekle hořeti,
Luciferům, ďáblům
budeš sloužiti.
Rachtání
Básnička se neodříkává, ale zpívá na rytmickou, dvoutónovou melodii. Po drnkání, nebo po dělení výslužky většinou zůstávají všichni na návsi u kapličky, kde společně hrají různé hry. K rachtání (drnkání, řehtání) se zde používá drnkačka, ale i tratárek. Existují i jiné nástroje, klepadlo (výkyvné kladívko na dřevěné destičce s rukojetí) a další. Drnkačka je asi 40 cm dlouhý a asi 10x7 cm široký dřevěný nástroj s ozubeným kolem uprostřed o průměru asi 7-8 cm s klikou (zdvojená řehtačka). Na každé straně je pak jeden, nebo dva pláty. Dřevěný plát může také být jen na jedné straně a tak existují takzvané jedno, až čtyřplátovky. Drnkačka má kšír a nosí se zavěšená přes rameno a zapřená o břicho, aby se pohodlně dalo točit klikou. Dřevěné pláty se časem opotřebují a podle potřeby se pak vkládají nové. Drnkačky mají pro své majitele svou hodnotu a často se dědí po předcích. Jejich majitelé jsou na ty své náležitě pyšní a opovrhují obyčejnými malými řehtačkami (svištilkami), které se dají koupit v obchodě.
Svátky a obřady vázané na křesťanské velikonoce vytvářejí tzv. velikonoční cyklus končící padesátým dnem slavností Seslání Ducha svatého (Letnicemi). Na tento cyklus navazuje slavnost Nejsvětější Trojice a Těla a Krve Páně (Božího těla); první slavnost připadá na první neděli po Letnicích (čtvrtek). Slavnost Těla a Krve Páně je slavena na počest svátosti oltářní (eucharistie), kterou podle evangelií ustanovil Ježíš Kristus při poslední večeři na Zelený čtvrtek.
Bílá neděle
Provodní, vodsprovody, probůdky, prabůdky: První neděle po velikonocích. Etymologický slovník tvrdí že se tento den konaly průvody novokřtěnců ke kostelu, nebo pojmenování souvisí s vynášením - vyprovázením Mořeny = zimy). Toho dne novokřtěnci naposledy nosili bílý šat.
Hod Boží svatodušní
Sedmou nedělí po Velikonocích - Seslání Ducha svatého, začínají Letnice.
Štěpán Kotrba (s využitím internetových pramenů a archivu autora), 18. 4. 2003
